Tituly papeže
Papežský úřad je od svého vzniku, až do současnosti, spojen zvláštními symboly, ceremoniemi a znaky.
Papež – řecky papas, lat. papa = otec, do 2. století oslovení mnichů, kněží a biskupů, na východě od 3. století titul pro alexandrijského patriarchu, na západě pro římského biskupa. Od 5.–6. století je titul papež neoficiálním titulem pouze pro římského biskupa.
Titul papež je nejběžnějším titulem Kristova náměstka a nástupců sv. Petra. Jde o zdrobnělinu slova „otec“ (pater), jež je tradičním označením duchovních už od počátků Církve. Do češtiny by slovo papa bylo přeloženo jako „tatínek“. To naznačuje, jak blízký a srdečný vztah měli křesťané prvních staletí k římskému biskupovi.
Oficiální výraz je Romanus episcopus – Maximus Pontifex = římský biskup–nejvyšší Velekněz (pontifex = stavitel mostů, v křesťanské terminologii stavitel mostů mezi lidmi a Bohem). Oficiální seznam papežů se nazývá Annuario Pontificio (první seznam papežů sestavil v roce 180 sv. biskup Ireneus–Irenej). Jiné seznamy papežů se liší podle různých kronikářů a dějepisců. Liší se i překlady papežských titulů.
Papežská titulatura
Jednou z nejzajímavějších částí papežské reprezentace je titulatura, která odráží jak historický vývoj papežství, tak různé aspekty postavení a pravomoci papeže.
Tituly papežů vznikaly během středověku a nový titul se přidával k používaným titulům.
Celá titulatura papeže zní:
Římský biskup (Romanus episcopus), nejvyšší Velekněz všeobecné (katolické) Církve (Pontifex Maximus Ecclesiae catholicae, od roku 379), náměstek (zástupce) Krista (vicarius Christi, od roku 495), nástupce Petra (Succesor Petri), primas Itálie (Primasius Italiae), arcibiskup–metropolita církevní římské provincie (Archiepiscopus et metropolita ecclesiasicae proviciae Romanae), Suverén státu Vatikán (Suverenus Status Vaticanus), služebník Božích služebníků (sluha sluhů Božích) (Servus servorum Dei, (595).
Na listinách, které papež píše, používá pouze titul: Služebník Božích služebníků (od 1.1.595)
Oficiální zkrácená titulatura papeže je Romanus episcopus, Maximus Pontifex, Vicarius Christi, Succesor Petri.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
- Jeho Svatost. Tento titul souvisí s oslovením papeže Vaše Svatosti (Tvoje Svatosti). Neoficiální titul Vaše Svatosti, nebo Svatý Otče, se používá při oslovení papeže k vyjádření úcty a vztahuje se pouze na papežský (svatý) úřad, ne na papežovu osobu.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
- Biskup římský (Episcopus Romanus), titul odkazující na základní postavení papeže jako představeného římské církevní obce, který se už v prvním století křesťanských dějin těšil mimořádné autoritě i v ostatních obcích a byl respektován jako arbiter jejich vnitřních sporů. (Dokladů tohoto mimořádného postavení římského biskupa je více, patrně nejzřetelněji to však vyplývá z listu papeže Klimenta I. z r. 96).
- Nejvyšší velekněz (Pontifex Maximus), toto označení je antického původu. V doslovném překladu „nejvyšší mostař“, budovatel nebo správce mostu. Papež jako budovatel mostu mezi tímto a duchovním světem. Ve starém Římě titul zprvu používal nejvýše postavený pohanský kněz, posléze se tento náboženský „úřad“ stal spíše čestným titulem, jenž byl udělován úctyhodným osobnostem ze světa politiky a veřejného života vůbec. Když se ve čtvrtém století stalo křesťanství uznávaným a nejrozšířenějším náboženstvím v Římě, přešel tento tradiční čestný titul na římského biskupa. Doba jeho působení v úřadě se pak označovala jako pontificat a pro odznaky jeho úřadu (prsten, mitra, berla aj.) se vžilo označení pontificalia. To se z Říma rozšířilo i do jiných církevních obcí na Západě a dodnes se tento výraz používá pro součásti liturgického oděvu biskupů.
- Náměstek Kristův (Vicarius Christi), též Náměstek sv. Petra či Vikář Apoštolského stolce. Všechna tato označení poukazují na kontinuitu papežského úřadu, od jeho zřízení Kristovými slovy k apoštolu Petrovi: „Ty jsi skála a na té skále vzdělám svou Církev“ (Mat 16, 18), až do dnešních dnů.
- Nástupce Petra (Successor Petri), také tento titul ukazuje na kontinuitu papežské služby.
- Primas Itálie (Primas Italiae), první a hlavní biskup v Itálii.
- Arcibiskup a metropolita římské církevní provincie (Archiepiscopus et metropolitanus provincie ecclesiasticae Romanae), titul připomíná vztah římského biskupa k jeho domovské „diecézi“. To není žádnou překážkou (kontradikcí-protitvrzením) k univerzálnímu poslání papeže, ale další připomínkou, že papežský primát je odvozen právě z úřadu biskupa římského.
– Suverén státu Vatikán (Suverenus Status Vaticanus), tento titul vyjadřuje postavení papeže také jako hlavy suverénního státu. Papežská autorita se opírá, mimo duchovních zdrojů, také o pozemskou vládu papeže, jako nezávislého panovníka. V roce 1929 uznala Itálie existenci nepatrného, ale suverenního Vatikánského městského státu (oficiální název), který se nachází na části území města Říma. Vatikán je volenou monarchií a v jejím čele stojí panující papež.
– Služebník služebníků Božích (Servus Servorum Dei), je nejkrásnějším papežským titulem a výstižně vyjadřuje vznešenost i pokoru, které by měly k úřadu nástupce sv. Petra patřit. Vznikl za pontifikátu papeže svatého Řehoře I. Velikého (590–604). Tehdy si konstantinopolský patriarcha usurpoval titul „Ekumenický biskup“, ve snaze uchvátit alespoň symbolicky část autority svatopetrského stolce. Papež Řehoř oznámil 1.1.595 zavedení nového titulubSlužebník sluhů Božích. Místo slavnostního zdůraznění papežského primátu, bylo novým titulem označení poníženosti.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nepoužívané a zrušené tituly:
Vicarius (3. st.) Petri (5. st.) - zástupce Petra
Vicarius Apostolicae sedis (používali někteří papežové)- zástupce apoštolského stolce
Vicarius Petri et Pauli (používali někteří papežové)- zástupce Petra a Pavla
Vicarius Dei (pouze pp. Inocenc IV. 1243-1254)- zástupce Boží
Papa urbis Romae – papež města Říma (4.-5. st.)
Papa Urbis Aeternae – papež Věčného Města (4.-5. st.)
Episcopus ecclesiae catholicae urbis Romae – biskup církve všeobecné (katolické) města Říma (od starověku pro biskupy a papeže s dodatkem města. V roce 1963 pp. Pavel VI. dodatek města odstranil.
Princeps sui iuris civitatis Vaticanae – kníže právního městského státu Vatikánu, tento titul vyjadřoval postavení papeže jako hlavy suverénního státu. Papežové prakticky již od sklonku antiky disponovali jistými pozemky, ze kterých se ve středověku stalo značně rozlehlé území Církevního státu (tzv. Dědictví sv. Petra). Papežská autorita se tak opírala, mimo duchovních zdrojů, také o pozemskou vládu papeže, jako nezávislého panovníka. Církevní stát zanikl v sedmdesátých letech 19. století v době revoluce Garibaldiho a jeho území se stalo součástí nově vzniklého Italského království. Postavení papežského stolce v mezinárodní politice bylo velmi nejasné až do roku 1929, kdy Itálie uznala existenci nepatrného, ale suverenního Vatikánského městského státu (oficiální název), který se nachází na části území města Říma. Vatikán je volenou monarchií a v jejím čele stojí panující papež.
Succesor principis apostolorum - Nástupce knížete apoštolů. Titul změnil pp. Pavel VI. na současné znění: Nástupce Petra (Succesor Petri).
Caput Universalis Ecclesiae – hlava jediné církve, titul zdůrazňoval primát a jurisdikci papežského úřadu.
Caput Sancta Sedes – hlava Svatého Stolce (Svaté Stolice).
Patriarcha Occidens – patriarcha Západu (od roku 325, v roce 1870 přidáno „Západu“), roku 2008 titul zrušil 266. papež Benedikt XVI. pro zlepšení vztahů s pravoslavnou církví. Titul připomínal spolunáležitost římského biskupa k pětici starověkých křesťanských patriarchátů, které byly centry duchovního rozvoje Církve prvních staletí (Řím, Jeruzalém, Alexandrie, Antiochie a Konstantinopol).
Pět patriarchátů - Pentarchie
Od 2. století bylo 5 církevních obcí (na březích Středozemního moře) založeno apoštoly a biskupové těchto obcí byli přímými pokračovateli apoštolů.
1) Řím - apoštol sv. Petr
2) Byzantion - apoštol sv. Ondřej
3) Alexandie - evangelista sv. Marek
4) Antiochie - apoštol sv. Petr (odtud odešel do Říma)
5) Jeruzalém - apoštol sv. Jakub Menší, Mladší.
Titul patriarcha náleží biskupům v Alexandrii (Egypt, od roku 325), Antiochii (Sýrie, od roku 325), Konstantinopoli (Byzanc, Cařihrad, Istanbul, od roku 381) a v Jeruzalémě (od roku 451, latinský patriarchát 1099-1291, obnoven roku 1847).
Pořadí patriarchátů podle důstojnosti: Řím, Cařihrad, Alexandrie, Antiochie, Jeruzalém. Patriarchové z těchto patriarchátů mají titul papež. Dodnes titul papež používá biskup Říma a celé katolické církve, pravoslavný patriarcha Alexandrie a celé Afriky, koptský patriarcha Alexandrie a celé Afriky.
Později tento titul dostaly další diecéze: Grado (nedaleko Benátek, roku 569), Aquilea (606) = Benátky (přenesen z Grado 1451 a z Aquileje 1751), Lisabon od 1716, Arménie (Arménská katolická církev sjednocená s Římem, od roku 1742), Goa v Indii od roku 1886 - Patriarcha Východní Indie (Patriarcha Indiarum Orientalium), arcibiskup Goa a Damanu (archiepiscopus Goana et Damanensis).
V roce 1524 byl vytvořen Patriarchát Západní Indie (Patriarchatus Indiarum Occidentalium) na území ostrovů Antil a souostroví Bahamy bez pravomocí a duchovních. Patriarcha nesměl sídlit na území celé (Severní i Jižní) Ameriky. Od roku 1705 byl patriarcha Západní Indie generálním vikářem španělské armády, od roku 1741 i kaplanem španělského krále. Titul zrušen v roce 1963. V letech 1524-1963 bylo 37 patriarchů Západní Indie.
Zvláštností je znak lisabonského patriarchy, který má nad znakem tiáru od roku 716, kdy v době muslimské invaze vzal papež lisabonské biskupství pod ochranu. Roku 1394 bylo biskupství povýšeno na arcibiskupství. Mimo svou arcidiecézi používá patriarcha Lisabonu znak bez tiáry.
Každé katolické arcibiskupství je pod papežskou ochranou a proto nemusí mít ve znaku jeho symbol. Arcibiskupové Lisabonu "zapomněli" ze znaku tiáru odložit.
Titul patriarcha má i nejvyšší představitel Církve Československé husitské, která působí na území České republiky a Slovenské republiky.