O
Oblát – lat. oblatus = nabídnutý, určený (od dětství) pro duchovní život. Dospělý člen řádu, který se s majetkem daroval klášteru, nebo přidružený člen řádu bez řádových slibů.
Obláčka – staročes. = oblečení. Obřad oblečení nového řeholního roucha, které obléká novicka v ženském řádu nebo novic v mužském řádu.
Offertorium – lat. offerre = přinášet dar, obětovat. Obětování chleba a vína při mši svaté (z toho lidově oferto, ofěra, dát peněžitý dar na kostel).
Oficium – lat. officium = služba, úkol, zdvořilá (bratrská) laskavost, povinnost. V katolické církvi název pro modlitby, ke kterým jsou vázáni duchovní osoby, pobožnost vede kněz – officiant (ex offo = z povinnosti).
Stejný název je i pro papežské nebo biskupské úřady.
Oktáva – lat. octavus, octo = osmý den, osm dní svátku, týden po velkém svátku, např. oktáva Narození Páně od 25.12. – 1. 1. Velikonoční oktáv je od Velké do Bílé neděle. Viz Velká neděle, Bílá neděle.
Oktogon – lat. octogontus = osmiúhlý. Stavba s osmiúhelníkovým půdorysem.
Oleje (svaté oleje). Označují se písmeny C, Ch, I., podle latinských názvů.
Oleum catechumenorum – C = olej katechumenů, používá se při křtu.
Oleum chrismatis – Ch = křižmo (balsám a olivový olej), používá se při křtu, biřmování, kněžském a biskupském svěcení, svěcení kostelů a oltářů. Svatý olej křižmo (z latinského chrisma, z řečtiny χριω – Chrió = pomazat) ze jména Kristus (řecky χριστος – Christos = pomazaný). První věřící se nazývali χριστιανοι – christianoi (kristovci). Olej je řecky μυρον myrov. Východní církve nazývají biřmování myropomazáním.
Oleum infirmorum – I = olej nemocných (infirmus = slabý, nesilný, nepevný). Uchovávají se v malých válcovitých nádobkách, posvěcené biskupem v katedrále na Zelený čtvrtek dopoledne.
Oltář – lat. altare = místo pro oběť. Hlavní oltář má titul Altare privilegiatum – zvláštní výsada. První pověřené obětní místo.
V prvokřesťanské době se mše sloužily u stolu v domech, později se sloužily v katakombách (pohřebištích) na kamenných tumbách mučedníků. Po Ediktu milánském se křesťané shromažďovali na veřejnosti a do oltářů vkládali ostatkové desky s relikviemi svatých. Stavba nad oltářem se nazývá retabl. Na hlavním oltáři bývaly do doby II. vatikánského koncilu 3 tabulky s vytištěnými modlitbami, aby kněz do nich mohl nahlédnout.
V katolických kostelích levá a pravá strana se určuje podle kříže na oltáři z pohledu Krista, nikoli z pohledu diváka. Pomůcka k zapamatování: při podávání své pravé ruky ji podávám na mou levou stranu, ale na pravou stranu člověka proti mě.
Středověké katolické a pravoslavné hlavní oltáře jsou postaveny (orientovány) na východ. Viz orientace.
Opat – hebr. abba, abbas = otec, představený řeholních kanovníků, nebo hlava mužského kláštera, volený na doživotí. Arciopat je představený několika klášterů určité řehole (tzv. kongregace) nebo čestný titul opata starobylého kláštera (mateřského kláštera určité řehole (benediktini, cisterciáci ap.). Opat primas stojí v čele všech kongregací OSB.
Východní církev používá titul igumen, arciopat = protoigumen. Viz papež, abatyše, velmistr, rektor, superior, kvardián.
Opatství – autonomní klášter mnišského řádu.
Orace – lat. oratio = projev, přednést řeč, modlitba. Orant, orátor = mluvčí, modlící se. Viz adorace.
Oratoř, oratorium – malá soukromá kaple pro osobní modlitbu biskupa nebo opata. Dříve také na šlechtických hradech a zámcích. Později označení jakékoli soukromé kaple.
Ordinář – lat. ordinarius = ten, kdo má právo v Církvi. Papež je ordinář Církve, biskup na určitém území, opat v klášteře ap.
Oreb – hebr.: Choreb, Horeb = Suchá hora, Sinaj = poušť.
Orientace – lat. oriens = východ. Kostel je orientován, znamená, že v kostele je hlavní oltář postaven na východ směrem k Jeruzalému, viz oltář.
Ornát – lat. ornatus = oblek, úzké zdobené vrchní roucho kněze při bohoslužbách, bez rukávů s otvorem pro hlavu (kasule).
Ortodoxní – řec. ορθο δοξος (ortho doxos) = pravověrný, viz pravoslavný.
Ostatky svatých – viz relikvie.
Ostiariát – lat. ostium = dveře, dveřník – ostiář, který měl za úkol otvírat chrám a svolával věřící k bohoslužbám. Později byl zvoníkem. Při bohoslužbách otvíral knihy na místě, kde se mělo číst. Do roku 1965 první nižší svěcení duchovních osob. Viz jáhen.
P
Pacifikál – lat. pacificale, pacem facere = úmluva o míru, mír dělat. Zdobený kříž, někdy s ostatky svatých, podaný k uctění při určitých obřadech nebo biskupovi při vstupu do chrámu na znamení míru.
Pala – lat. palla = roucho, říza. Tvrdá čtvercová pokrývka na kalich, původně proti hmyzu lezoucího do kalichu.
Paladium – řec. παλλαδιον (palladion) = posvátný ochranný symbol města, státu. Původně dřevěná soška řecké bohyně Pallas Athény ve zbroji (římská Minerva). Označení posvátného a duchovně vzácného obrazu nebo sochy v určitém národě. Pro Čechy je Paládiem stříbrný obraz Panny Marie Staroboleslavské.
Palestina – území kmene Pelištejců (Palestinci), ve starých překladech Filištíni, jméno jejich kmene znamená tyrani, ve Starém Zákoně se na tomto území usadili Izraelci.
Palium, pálium – lat. pallium = přikrývka na lože, později starořímský plášť přes ramena, císařský korunovační plášť. Od 5. století pás okolo krku vysokých duchovních hodnostářů, z kterého se vyvinul úzký pásek (5 cm) se šesti černými křížky z hedvábí, sepnutý třemi sponami (tři hřeby) a stal se symbolem Dobrého Pastýře Ježíše Krista a moci arcibiskupa – metropolity a papeže (do r. 2005). Nosit ho může pouze papež a metropolité.
Palium je znakem jednoty (spojení se Svatým Stolcem) arcibiskupa metropolity s papežem. Ve východních církvích dlouhý pás široký 10 – 20 cm, nazývaný omorfio (omorfium).
Palium je utkáno z bílé ovčí vlny dvou beránků, které chovají trapisté v klášteře Tre Fontane (Tři prameny). Na svátek sv. Anežky Římské (21. 1., agnus = čistý/beránek) jsou přivedeni do basiliky sv. Anežky Římské na Via Nomentana a potom do Vatikánu, kde je požehná papež. Dál o beránky pečují sestry benediktinky u sv. Cecílie. V úterý Svatého týdne je ostříhají a ručně utkají palia. Vznikají na Velikonoce, aby připomínali Kristovu oběť. Na svátek Narození sv. Jana Křtitele (24. 6.) přinesou sestry palia do Vatikánu a uloží je na hrob sv. Petra. V předvečer (vigilie 28. 6.) jeho svátku je požehná papež a na slavnost apoštolů sv. Petra a Pavla (29. 6.) je předá novým arcibiskupům metropolitům.
Při intronizaci (uvedení do úřadu) 24. 4.2005 se 266. papež Benedikt XVI. vrátil k prvokřesťanskému paliu a přijal široké palium přes ramena (2,6 m dlouhý a 16 cm široký bílý pás). Papežské palium má pět červených křížků (symbol Kristových ran). Je sepnuté třemi sponami (symbol tří hřebů). 3. 5. 2005 bylo palium dáno pod papežský erb.
Papež – řec. παππας (pappas), lat. papa, hebr. abba, s´abbas = otec. Ve staroslověnštině a ruštině titul kněze pop. Pojmenování římského biskupa od 3. století. Titul Svatý Otec není oficiální oslovení papeže, ale vyjádřením úcty k jeho svatému úřadu.
K jeho oblečení patří bílá klerika. Tu si ponechal po svém zvolení dominikán Antonín kardinál Ghislieri (226. pp. sv. Pius V.). Další části oblečení byly pontifikální rukavice a obuv, používané od 10. století. Původně kožené, později bílé, od 13. století v liturgických barvách, kromě černé. Při zádušních mších (rekviem) a na Velký pátek se používaly kožené.
Od 2. vatikánského koncilu (od roku 1969) se rukavice nepoužívají. Obuv si papežové ponechali bílou, případně hnědou. 266. pp. Benedikt XVI. používal červenou obuv.
Papeže volí kardinálové. Zvláštní funkce je kardinál – vikář, kterého jmenuje papež a který za něj řídí římskou diecézi.
Papežský stát – v letech 776 – 1870 v Itálii (1319 – 1377 ve francouzském Avignonu). Začleněn do Italského státu. Obnoven jako stát Vatikán v r. 1929. Viz Vatikán.
Paramenta – lat. paramentum = ozdoba. Společné označení pro liturgické textilie:
1) roucha: klerika, rocheta, alba, ornát, pluviál, dalmatika, štola, velum.
2) prádlo: oltářní plátna, antependium, korporál, velum na kalich, purifikatorium, pala, burza, lavabo.
Paraskeve – řec. Παασκευή (paraskevé, paraskeví), lat. parasceve = příprava. Židovský „Den příprav“ na velikonoční svátky. Latinský název pro Velký pátek. V řečtině název běžného pátku.
Pascha – hebr. = přejití, znamenalo to přejití anděla smrti po Egyptě a vyjití Izraelitů (Ex 4, 7-12). Svátky Paschy jsou svátky Veliké noci = Velikonoce, viz paškál
Pastoforium – lat. pastor forus = nesení Pastýře (Krista). V pozdní gotice samostatně stojící kovová nebo kamenná schránka v podobě gotické věžičky v katedrálách na Nejsvětější Svátost mimo hlavní oltář u zdi presbytáře. Viz sanctuarium, tabernákl.
Pastor – lat. = pastýř, v některých protestantských církvích titul duchovního (faráře). Používá se ve Slezské církvi evangelické a.v., v Apoštolské církvi a Křesťanských sborech. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se toto označení používalo pro evangelické duchovní v 18. století, po vydání Tolerančního patentu císaře Josefa II. 13.10.1781.
Pastorale, pastorál – lat. pastorale = pastýřská hůl, biskupská berla, viz berla (pedum).
Pašije – lat. passio = mučení, utrpení. Čtení z Písma svatého na Květnou neděli a na Velký pátek o Kristově smrti. Passionál = kniha o Kristově umučení, nebo o umučení světců.
Paškál – lat. paschalis cereus = velikonoční svíce, symbol vzkříšeného Krista. Svíce je zdobená křížem s pěti ranami Krista, letopočtem na daný rok a řeckými písmeny Α a Ω (začátek a konec). Rozsvěcuje se po celou velikonoční dobu od Velké neděle Vzkříšení až do dne Letnic-slavnost Seslání Ducha Svatého a při pohřbech.
České přísloví: Vzít někoho na paškál, znamenalo přivést před velikonoční svíci svědka nebo pachatele události, důkladně ho vyslechnout nechat ho odpřisáhnout pravdivost jeho slov. Paškál byl ve veliké vážnosti. Později se na přísahu u soudu zapalovali dvě svíce, mezi kterými byl postaven kříž.
Stejný význam mělo i druhé české rčení: Posvítit si na někoho. Paškál se vždy rozsvěcoval, a to i z praktických důvodů, protože jiné světlo nebylo. Slovo paškál se běžně mimo katolickou církev nepoužívá a význam přísloví se vytratil. Viz pascha.
Pátek – viz Velký pátek.
Patena – řec. πατήνα (paténa), lat. patina = pánev, miska. Při mši svaté se používá jako miska na hostie a jako tácek při podávání svatého přijímání.
Pater – řec. πατέρ (patér), lat. = otec. Označení katolických kněží. Titul pravoslavných kněží pop = otec. Viz papež.
Začátek modlitby Páně Pater noster (Otče náš). Protože lidé ve středověku neuměli číst, místo 150 žalmů se modlili se 150 x modlitbu Otče náš. Z toho později vznikla modlitba růžence, kde se modlí 3 x 50 modlitba Zdrávas Maria (růženec byl nazýván patričky, páteř, podle modlitby pater noster). Mistr Jan Hus napsal Výklad páteřie (modlitby Otče náš). Viz růženec.
Páternoster – z lat. Pater noster = Otče náš. Stále jedoucí bezdveřový výtah Růženec bývá zván také patričky, páteř Z názvu modlitby vznikl název patro (poschodí)–schody, které jsou jeden za druhým jako kuličky na růženci. Viz Otče náš.
Patriarcha – řec. Πατήρ αρχή (patér arché) = otcova vláda, πατριαρχές (patriarchés), lat. = praotec. Otcovláda, počátek vlády. Vláda nejstaršího člena rodiny. Stařešina, který vedl rod byl nazýván velký otec – praotec. Ve Starém zákoně jsou tímto titulem označováni náčelníci kmenů a významné postavy: Abrahám, Izák, Jakub, Noe a další.
Ve 2. století po Kristu titul židovského představeného v Sýrii Palestině (Judea, Judsko). Výraz použili překladatelé Septuaginty (3. stol. př. Kr.). Později titul biskupa s nejvyšším stupněm pravomoci (juri sdikce), na konci 3. století titul biskupů v Římě, Alexandrii, Antiochii, Jeruzalémě a Konstantinopoli (Cařihradu), další jsou dva čestné patriarcháty: Benátky a Lisabon.
Hodnost je v katolické církvi vyšší než arcibiskup, ale nižšší než papež. Východní katoličtí patriarchové patří automaticky mezi kardinály.
266. papež Benedikt XVI. přestal v r. 2007 používat titul patriarcha Západu, aby přispěl ke zlepšení vztahů s pravoslavnou církví.
Pravoslavné církve používají tento titul pro své nejvyšší představitele.
Istanbul: Jeho Svatost patriarcha Nového Říma a celého světa (ekumenický patriarcha cařihradský), Nejsvětější arcibiskup konstantinopolský (Turecko uznává titul Patriarcha Nového Říma patriarchátu v Istanbulu).
Alexandrie: Svatý patriarcha velikého města Alexandrie, Lívie, Pentapole, Etiopie, Egypta a a celé Afriky.
Antiochie: Patriarcha antiochijský a celého Východu.
Jeruzalém: Patriarcha Svatého města Jeruzaléma a celé Palestiny, Sýrie, Arábie, obou břehů Jordánu, Kány Galilejské a Svaté hory Sionu.
Rusko: Patriarcha moskevský a celé Rusi.
Titul používá pro svého nejvyššího představitele i Církev Československá husitská.
Patron – lat. patronus = ochránce, obhájce. Duchovní patron = světec, světský patron = člověk, který finančně podporuje něco nebo někoho.
Patronát – lat. patrocinium = ochrana, pomoc, zastupování. Dělí se na: 1) trinitární, 2) soteriologické, 3) spiritální, 4) mariologické, 5) hagiologické:
1) trinitární – lat. Trinitas = Nejsvětější Trojice, trojiční zasvěcení
2) soteriologické – z řec. σοτέρ (sotér) = spasitel, zachránce (Ježíš), zasvěcení Pánu Ježíši. Další patrocinia se vztahují na Kristovy reálie (Boží Tělo, Boží Krev, Svatý Kříž ap.).
3) spiritální – lat. Spiritus Sanctus = Duch Svatý, zasvěcení Duchu Svatému.
4) mariologické = zasvěcení Panně Marii.
5) hagiologické = zasvěcení svatým. Viz hagiografie.
Pax – lat. mír, pokoj, monogram PX (pé a iks), v Římě z těchto písmen vznikl monogram PX (pé a iks), Pax Christi = Kristův pokoj, mír. Pax tecum = pokoj s tebou. V Řecku se tato písmena XP – Chí a ró používala jako monogram Krista.
Pektorál – lat. pectus = prsa, hruď, pectoralis = náprsní, hrudní. Biskupský kříž zavěšený na ozdobné stuze.
Pelagianismus – učení skotského (britského) mnicha Pelagia z 5. století, který popíral dědičný hřích a tvrdil, že člověk dosáhne spásy vlastní vírou a dobrými skutky, ale k usnadnění potřebuje Boží milost.
Pentateuch – řec. Πέντε τεύχη = pět svazků, označení pro pět knih Mojžíšových (tóra), prvních pět knih Bible.
Perikopa – řec.Περιοδος, lat. periodus, pericopus = souvětí, výňatek ze čtení Bible, modlitba.
Pešitta – syrsky = prostý. Překlad Bible do syrštiny v r. 100 po Kristu v Edesse v dnešním Turecku. Syrští misionáři podnikali cesty až do Indie a do Číny. Evangelium sv. Matouše v syrštině se používalo v Indii v r. 180 (Septuaginta, Vulgáta).
Pieta – lat. pietatis = spravedlnost, poctivost, mravnost, zbožnost, láska k rodičům, láska k dětem. Pietas = vyobrazení Panny Marie s mrtvým Ježíšem na klíně po sundání z kříže. Pieta je znázorněna na 13. zastavení křížové cesty. Podle tohoto vyobrazení se používá slovo pieta pro smuteční události (pohřby).
Pileolus – lat. pileus, pileum = klobouk, čepice. Viz soli Deo.
Pluviál – lat. pluvia = déšť, pluvius = plášť do deště. Někdy zvaný cappa = kapuce. Později široký zdobený plášť (roucho) v liturgických barvách, používaný při obřadech mimo mši sv. (křtiny, svatba, pohřeb, různé pobožnosti, procesí a podobně). Z kapuce vznikl na zádech ozdobný "štít". Viz cappa magna.
Poenitent – lat. paenitentius, poenitentius = kajícník. Lat. paenitentia, poenitentia (sacramentum paenitentiae – svátost pokání = lítost), čtvrtá svátost pokání, kajícnost, polepšení.
Polyteismus – řec. πολυς θεος (polys theos) = mnohobožství, viz monoteismus.
Pomazání nemocných – pátá svátost ustanovená Ježíšem Kristem pro duchovní rozvoj člověka, při udělování této svátosti je nemocný pomazán na čelo a na ruce posvátným olejem (do r. 1965 nazývaná „poslední pomazání“, protože byl kněz většinou volán ke smrtelně nemocnému, kterého někdy také nezastihl naživu).
Pontifik – lat. pontifex = stavitel mostů. V přeneseném smyslu titul římských césarů, kteří byli zároveň nejvyššími knězi. V katolické církvi titul papeže, v přeneseném významu i biskupa. Viz kněz.
Pontifikát – lat. pontificatus = doba vlády papeže.
Pontifikál – kniha obřadů a modliteb pro pontifikální (slavnostní papežskou nebo biskupskou) mši.
Pontifikálie – papežské nebo biskupské odznaky: mitra, berla, prsten, náprsní kříž (pektorál), čepička (soli Deo).
Portál – lat. porta = brána, dveře, vchod (portýr = vrátný).
Portikus – lat. porticus = před bránou, sloupová předsíň.
Postila – lat. post illa verba, postila = výklad slov (z evangelia).
Postulát – lat. postulatio = zkušební doba kandidáta (postulant, postulantka) řehole před noviciátem.
Poustevník – staroslověnsky = pusta (poušť), pusté místo. Člověk, který žil na osamělém místě, případně s jedním učedníkem. Viz anachoreta, eremita, mnich, monastýr, inklús, reklús.
Pravoslaví – staroslověnsky = pravověří, pravá víra, správně slaví Boha, název ortodoxní východní církve, odloučené od katolicismu v r. 1054, viz orthodoxie.
Preface – lat. praefatio = předmluva, proslov. Modlitba ve mši k příslušnému svátku.
Predestinace – lat. prae destino = napřed určovat. Bludné učení Martina Luthera (15. století), který učil, že o osudu člověka je předem rozhodnuto, že není dědičný hřích a svobodná vůle, člověk žije podle předurčení daného Bohem. „Predestinovaný je povolaným Pánem světa a má na něj působit v moci Boží.“
Prefekt – lat. praefectus = představený, správce. Ve starém Římě vysoký státní úředník, který měl na starost klid a pořádek ve městě. Později velitel gardy, ve středověku nejvyšší kancléř, na teologických fakultách představený studentů.
Prelát – lat. praelatus (prae – altus) = představený (velmi vysoký, převysoký). Vyšší duchovní hodnost.
Presbyter – řec. πρεσβύτεροι (presbyteroi) = starší, stařec. V prvotní církvi označení staršího ve sboru křesťanů. V průběhu času označení pro kněze. Viz kněz.
Presbytář – řec. πρεσβύτης (presbýtes) = místo pro starší sboru, pro kněze, lat. presbyterium = kněžiště, nejdůležitější místo kostela, v katedrálách, klášterních a kolegiátních kostelích má název kněžský nebo mnišský chór, kůr, kde se kněží nebo řeholníci modlí kněžské modlitby. Presbyterium je společné označení pro kněžský stav (pro kněze jako celek). Viz kněžiště.
Přenesení – lat. translatio = přenesení ostatků světce z původního na jiné místo.
Primas – lat. primus = první po králi, předák. Titul arcibiskupa – metropolity, prvního mezi biskupy v dané zemi. Primátor – první z radních, konšelů. Primář – první z lékařů.
Primice – lat. primitiae = prvotina, počátek. První mše svatá novokněze po jeho vysvěcení.
Princ, princezna – lat. princeps iuventutis = první z mladých, představitel, předák mládeže. První po panovníkovi. Od středověku titul panovnických dětí.
Prior – lat. prior = první. Představený kláštera, nebo zástupce opata. Viz převor, velmistr, rektor, superior, kvardián, opat.
Probošt – lat. praepositus = přednostní (představený), velitel, postavený v čele. Duchovní hodnostář kapituly nebo ne zcela samostatného kláštera. Proboštví je titul pro historicky nebo církevně významný kostel.
Procesí – lat. processio = postupování, pochod, průvod. Průběh procesu u soudu.
Profes, profese – lat. professio = projev, prohlášení, náboženské vyznání. Řeholník se sliby. V přeneseném smyslu zaměstnání.
Profesor – lat. professor = učitel vyšší školy.
Prsten – nosí papež a biskup jako symbol zasnoubení s církví. Dříve plnil funkci pečetidla. Papež nosí „Rybářský prsten“ nazvaný podle zaměstnání sv. Petra, na prstenu je jeho postava a jméno papeže. Po papežově smrti se musí rozlomit na dvě půle.
Prorok – řec. προφέτας (profétas) = mluvčí. Ve Starém Zákoně proroci mluvili Božím jménem o budoucích událostech týkajících se příchodu Mesiáše – Zachránce. Proroctví se nevztahovala na určení událostí světského rázu.
Proselyta – řec. προς ζελός (pros dzelós) = nová horlivost. U Židů cizinec nově obrácený na víru, viz konverze.
Protestant – lat. protestor = tvrdit, dokazovat, dosvědčovat, odmlouvat, označení reformačních církví (většinou evangelických). Viz reformace.
Provincie – lat. provincia = působiště, úřad, správa země, určitá oblast. Několik klášterů, několik diecézí ap.
Provinciál – představený řeholní provincie – klášterů na určitém území, oblasti.
Purifikatorium – lat. puritas, purus = čistota, čistý. Ubrousek na čištění kalicha po sv. přijímání. Rozdíl mezi lavabem a purifikatoriem je v umístění vyšitého křížku, na lavabu je v rohu ubrousku, na purifikatoriu je uprostřed.
Pyxida – řec. πυξις (pyxis) = krabice, schránka. Liturgická nádobka na uchování velké hostie - Nejsvětější Svátosti. Viz kustodie (lat. custodia = péče, repositorium = úložiště). Viz ciborium.
Převor – lat. prior = první. Představený kláštera, nebo zástupce opata. Viz opat, velmistr, rektor, superior, kvardián.
Q
Qoran – arab. kvooran, qoran = čtení, posvátná kniha muslimů – mohamedánů, viz korán
R
Rabín – hebr. rabboni, rabbi = učitel. V židovském náboženství titul duchovního.
Racionale – lat. rationalis = rozumný, početní, účelný. Část liturgického oděvu biskupa, podobného arcibiskupskému paliu (označen pouze jedním nebo více než 4 křížky), po II. vatikánském koncilu se od roku 1965 nepoužívá.
Ráj – řec. Παραδειςσς (paradeisos) = obora, park, zahrada, rajská zahrada, ráj při stvoření světa, místo blaženosti. Staroslovanské slovo roj původně představovalo vodní proud (rojení vody), kde se, podle představ starých Řeků a Slovanů, nacházelo blažené místo zemřelých. V řeckých bájích převážel přes řeku Acherón převozník Charón. Celé podsvětí obtékaly čtyři řeky: Acherón, Pýriflegethón, Kókytos a Styx. Podle původního řeckého slova byla nazvána chutná, lahodná červená zelenina – rajská jablka (rajčata), slovensky paradajky. Viz Eden.
Refektář – lat. refectorium = jídelna v klášteře.
Reformace – lat. reformatio = oprava, obnovení, přetvoření. Označení období 16. – 17. století. Název některých protestantských církví.
Regina – lat. královna. Modlitba Salve Regina (Zdrávas Královno), viz Salve.
Reklús – lat. re claudo = otevřít, ukázat, objevit. Poustevník nebo poustevnice (rekluz, reklusa, reklúsa), kteří žili v poustevně u kostela a lidé je mohli vidět. Viz inklús, poustevník.
Rektor – lat. rector (regens) = ředitel, řídič, řidič. Představený církevního ústavu nebo vysoké školy, viz velmistr, opat, superior, kvardián.
Rekviem – lat. requies = odpočinek. Requiem (rekviem) označení zádušní mše svaté za duši zemřelého. Začátek modlitby za zemřelé (requiescat in pace = odpočiňte v pokoji, requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis = odpočinutí lehké, /věčné, trvalé, nesmrtelné/ dej jim Pane a světlo věčné ať jim svítí. Nápis na hřbitově nebo jeho zkratka R.I.P. – Requiescat in pace = odpočívejte v pokoji.
Relikvie – lat. reliquiae = pozůstatky, ostatky, zbytky. Označení pro ostatky svatých, části Kristova kříže, Turínské Plátno a podobně. Ve středověku se vyskytovaly i falešné ostatky, které bývaly vydávány za pravé. Velké množství ostatků shromáždil český král a římský císař Karel IV., který dal v roce 1353 postavit v Praze dřevěnou kapli, kde byly ostatky vystaveny.
Relikviář = schránka na ostatky. V gotice a baroku se zhotovovaly ve tvaru té části těla, ze které byl ostatek světce. Viz relikvie.
Renesance – francouzsky renaissance = obrození, vzkříšení, lat.– znovuzrození, it.– rinascita. Podle vzoru v antickém Římě (vzkříšené umění starého Řecka a Říma). Tento sloh používal v letech 1492 – 1620 korintské, jonské a římské sloupy. Ke konci se prolíná s manýrismem. Viz velechrám sv. Petra.
Resurekce – lat. re-surgo, resurrectio (nis) = znovu vstání, zmrtvýchvstání, vzkříšení. Ressurexit Dominus Jesus = Z mrtvých vstal Pán Ježíš. Surgo, surrexi – zdvihnout, povstat, vystupovat. Surrexit Dominus vere = Vstal Pán opravdu.
Retabl – lat. re-tabula = znovu deska, nadstavba nad nebo za oltářem.
Rituál – lat. ritus = obřad, kniha modliteb při různých bohoslužebných obřadech.
Rokoko – francouzsky rocaille, rokaj = mušle, barokem prolíná rokoko 1720 – 1770, klasicismus 1770 – 1840, empír 1825 – 1850, období historizující 1850 – 1930 (napodobovalo sloh románský, gotiku, baroko), secese a moderní slohy 19. a 20. století
Rocheta – (lat. roccettum, rigeó = tuhý). Vznikla ve 14. století ze superpelice. Původně naškrobené, bílé volné roucho s úzkými rukávy sahající ke kolenům. Je chórovým oblečením pro kanovníky. Obléká se na kleriku nebo řeholní hábit. Kněží používají rochetu při obřadech (žehnání, procesí, pohřby ap.) mimo mši svatou. Při mši sv. ji používají ministranti. Viz superpelice, komže.
Románský sloh, vznikl na území římského impéria (Řím – ROMA), podle vzoru starokřesťanských basilik převzal kněžiště (apsida) a prostor (loď) pro laiky, klenuté části jsou polokruhové, ve starší literatuře se píše o románských památkách jako o stavbách slohu byzantinského (v 9. století ho předcházel sloh karolinský, podle sv. Karla Velikého a v 10. století ottonský sloh) na našem území přibližně v letech 1060 / 1100 – 1250, viz rotunda.
Roráty – lat. rorate = rosit, orosit, zavlažit, označení adventních mší svatých, podle začáteční písně „Rosu dejte nebesa shůry a z oblaků ať prší spravedlnost“.
Rotunda – lat. rotundus = kulatý, okrouhlý, uzavřený, kruhové kostely stavěné v 10. – 12. století (románské období).
Růženec – růžencové bratrstvo založil sv. Dominik, který podle legendy dostal růženec od Panny Marie jako modlitbu za mír. V r. 1216 založil Řád Kazatelů, po jeho smrti přejmenovaný jeho jménem–Dominikáni. Protože lidé ve středověku neuměli číst, modlili se 150 x modlitbu Otče náš, podle počtu 150 starozákonních žalmů. Z toho později vznikla modlitba růžence, kde se modlí 4 x 50 modlitba Zdrávas Maria.
Růženec bývá zván také patričky, páteř z lat. Pater noster = Otče náš. Z toho vznikl název patro (poschodí)–schody, jeden za druhým jako kuličky na růženci, a také název pro stále jedoucí bezdveřový výtah Paternoster. Viz Žalmy.
Ř
Řád, řehole – lat. regula = pravidlo, duchovní osoby žijící v klášteře nebo v určitém společenství podle určitých pravidel zvaní řeholníci, řeholnice, řeholní bratři, řeholní sestry. Řeholní společenství se slavnými sliby. Členové se zavazují slibem chudoby, poslušnosti a čistoty (celibát), některé řády mají čtvrtý slib stabilitas loci (setrvání v domě). Z těchto společenství vznikly rytířské řády s určitými odznaky jako příslušnosti k řádu, z těchto odznaků se vyvinuly státní řády jako vyznamenání, bez příslušnosti k určitému společenství, viz kongregac e, monastýr, klášter.
Řehole – lat. regula = 1. pravidlo, 2. řeholní institut
Řeholní profese – vstup do řeholní společnosti složením slibů.
Řeholník nebo řeholnice – obecné označení pro člena řádu nebo kongregace.
S
Sabaoth – hebr. Cebaoth = Pán zástupů, vojsk, Boží jméno (Adonaj, Eli, viz Jahve).
Saduceus – hebr. sádok = člen rodiny Sádokovců, původně kněžská rodina, později její potomci. Uznávali pouze psanou Tóru (Mojžíšův Zákon). Za římské okupace kolaborovali s Římany.
Sakra, sakrum – lat. sacer, sacra, sacrum = posvátná věc, posvěcený předmět, obětní úkon. Z těchto slov vzniklo klení a nádavky, viz krucifix.
Sakrament – lat. sacramentum = posvátná, svátostná přísaha. Sacramentum sancti baptismi – svátost svatého křtu, sacramentum paenitentiae – svátost pokání. Viz svátost, sacrosanctus – svatosvatý, nedotknutelný, chráněný svatostí, přesvatý. Viz svatost.
Sakrárium – lat. sacrarium = svatyně, otvor do země za oltářem nebo za křtitelnicí, kam se sype popel z posvěcených předmětů nebo lije použitá posvěcená voda.
Sakristie – lat. sacristia = úschovna posvátných věcí, místnost v kostele u kněžiště k uložení posvátných předmětů k bohoslužbám. Zákristie, zakristie. Viz sacrum
Salvátor – lat. Salvator, Salvatoris = Zachránce, Spasitel, Zachovatel zdraví (vrátit někoho zdravého).
Salve – lat. salvus = zdravý, zdravě, být zdráv, buď zdráv. Myšleno jako přání zdraví. Začátek modlitby Salve Regina (Zdrávas Královno), viz Ave.
Sanguis – lat. = krev, rodina, potomci. Při mši víno proměněné v Kristovu krev; název Svatý Grál vznikl zkomoleninou ze slova (sanguis = krev, san / goil, San gruis, gruil /vyslovováno gráil), San graal /grál / = svatá krev, pravá Kristova krev). Podle pozdější středověké legendy to byl kalich použitý Ježíšem při Poslední večeři. Údajně vlastnil kalich Josef z Arimatie, který při ukřižování do něho zachytil Kristovu krev z jeho probodeného boku. Podle legendy se tohoto kalichu v Jeruzalémě zmocnili Templáři. Ve skutečnosti Templáři nazývali Svatým Grálem Turínské plátno a sami se označovali za strážce Svatého Grálu.
Svatý Grál hledali od středověku králové, hledači pokladů, různí zloději, diktátoři, mezi nimi i Hitler. Všichni pověrčivě věřili, že sv. Grál jim dá na zemi nesmrtelnost, aby mohli žít navždy a nikdy nezemřeli.
Sanktuarium – lat.sanctuarium = svaté místo. Místo k uložení Nejsvětější Svátosti mimo mši svatou. Ve středověku to byl ozdobný výklenek ve zdi uzavřený kovovými dvířky. V pozdní gotice samostatně stojící věžička (pastoforium). Po tridentském koncilu (renesance) se svatostánek stal středem hlavního oltáře (pastoforium, tabernákl).
Sanktus – lat. sanctus = svatý, nedotnutelný, nejposvátnější. Zpěv před proměňováním Sanctus, Sanctus, Sanctus Deus Sabaoth = Svatý, Svatý, Svatý Pán, Bůh zástupů. Na střeše kostela se stavěla věžička zvaná sanktusová, kde byl zavěšen zvon sanktusník, kterým se zvonilo při chvalozpěvu Sanctus (Svatý) před proměňováním.
Sarkofág – řec. σαρκοφαγός (sarkofagós), lat. sarcophagus = kamenná rakev.
Sarrocium – lat. sarrio = plít (původně zástěra na zahradu). Dlouhý úzký pruh látky na přední i zadní straně taláru (kanovníci augustiniáni).
Satan – lat. satanas = sok, odpůrce, protivník, nepřítel, satanáš, viz ďábel, démon, Lucifer.
Sedes – lat. = sedadlo, původně královský trůn. V kostelích sedadla pro kněze a ministranty. Sancta Sedes = Svatý Stolec (dříve Svatá Stolice), Sedes Apostolica = Apoštolský Stolec. Název neoznačuje stát, ale z právního hlediska se používá pro úřady a služby státu Vatikán: 1) papežský úřad, 2) státní sekretariát Vatikánu. Viz Vatikán.
Sekreta – lat. secreta oratio = tichá modlitba (při mši před prefací).
Sekta – lat. secum, seco = oddělit, odseknout, řezat. Označení náboženských organizací bez církevního společenství, viz církev.
Seminář – lat. seminarium = školka pro sazenice, semeniště. Internát pro studenty teologie. Duchovní formace kleriků (dříve také používaný název alumnové z lat. alumnus = strávník, chovanec). Přednáškový cyklus v určité odbornosti. Viz spirituál.
Septuaginta – lat. sedmdesát. První řecký překlad Bible z hebrejštiny, včetně deuterokanonických knih. Vznik ve 3. století př. Kr. pro Židy žijící v Egyptě. Překlad psalo 72 učených písařů (Pešitta, Vulgáta).
Schisma – řec. σχισις (schisis), lat. schisma = rozštěpení, rozkol.
Scholastik – lat. scholaris, scolaris = žák, student, učitel. Ve středověku učitel na různých stupních škol. Na katedrálních školách vyučovali logicky a rozumově (představitelé tohoto směru: sv. Tomáš Akvinský, sv. Anselm z Canterbury a sv. Albert Veliký.
Simonie – lat. simonia = svatokupectví, získávání církevních hodností a úřadů za peníze. Název podle kouzelníka Šimona ve městě Samara, který uvěřil hlásání apoštola Filipa (Sk 8,9-13). Když přišel apoštol Petr a Jan a udělovali biřmování, nabídl jim peníze, aby si koupil moc a sílu Ducha Svatého (Sk 18-24).
Sinaj – hebr.: Choreb, Horeb, Oreb = Suchá hora, poušť.
Sobota – hebr. sabbath = svátek (šabat, šábes). Pro Židy sedmý den v týdnu. První den v týdnu je pro Židy naše neděle. Viz Bílá sobota.
Sodál – lat. sodalis = druh, přítel, společník. Člen náboženského bratrstva. V přeneseném smyslu a překladu také voják.
Soli Deo – lat. solus, solius = sám, samojediný, patřím samému Bohu. Malá kulatá čepička vyšších církevních hodnostářů (biskupa, papeže). Tuto čepičku odkládá biskup z úcty k Bohu pouze při proměňování, viz pileolus, tonsura.
Spirituál – lat. spiritualis = duchovní vůdce – zpovědník. V semináři kněz odpovědný za duchovní výchovu kleriků, viz seminář.
Spiritus – lat. = duch, dech, vánek, vzduch, Spiritus Sanctus = Duch Svatý. Viz svatý, inspirace, Letnice.
Stigmata – řec. στιγμα (stigma) = znamení, znak. Kristovy rány, které se vyskytují na těle některých lidí, první historicky doložená stigmata měl apoštol sv. Pavel, sv. František z Assisi, pater sv. Pio z Itálie + 1968 a další světci.
Superpelice – (lat. super pellicium = nad kožešinou, na kožešině). Bílé volné roucho se širokými rukávy a čtvercovým výstřihem, sahající ke kolenům. Vznikla z alby v 11. století na sever od Alp. Oblékala se v zimě na kožešinový oblek. Postupně od 15. století se zkracovala. Obléká se na kleriku nebo řeholní hábit. Kněží používají rochetu při obřadech mimo mši svatou. Při mši sv. ji používají ministranti. Viz rocheta.
Superior – lat. superior = vyšší, hořejší, představený kláštera, viz rektor, velmistr, opat, kvardián, převor.
Súra – arab. surra = kapitola v koránu.
Sutana – fr. soutanne = suknice. Oděv pro kleriky. Viz klerika.
Svatořečení – prohlášení a zapsání zemřelého člověka do seznamu svatých. V katolické církvi je vyhrazeno pouze papeži. Akt, kterým papež stanoví dekretem, že blahoslavený se zařazuje do kánonu svatých a je ctěn celou církví. Předchází mu kanonický proces před biskupem diecéze, ve které Boží služebník zemřel, kde jsou podrobně prozkoumány ctnosti a pravost zázraků dotyčného. Shromážděná akta jsou předána Kongregaci pro blahořečení a svatořečení a ta rozhodne, zda se provedou další šetření nebo bude proces uzavřen. V pravoslaví svatořečí dotyčného sbor biskupů. Viz kanonizace , svatý.
Svatost – Boží a lidská. Titul svatost ve spojení s Bohem se píše velkým S – Bůh je Svatý, Duch Svatý nebo Svatý Duch. Sacrosanctus = svatosvatý. Titul svatosti ve spojení s lidmi je psán s malým s – (i při velké úctě k Matce Boží) svatá Panna Maria, svatá Maria, svatý Jan, svatý Václav, svatá Ludmila (sanctus, sancta - st., sta. = svatý, svatá - sv.). Rozlišení celé Boží Svatosti a části Jeho Svatosti darované člověku Bohem. Velké písmeno S se používá pro člověka pouze v titulu papeže Jeho Svatost (Vaše Svatosti), protože se jedná o postavení zástupce Svatého Boha. V češtině je velmi malý rozdíl mezi vyslovováním slova svatost a svátost a tím málokdo rozlišuje i význam těchto slov. Viz sakrament.
Svátost – sedm svátostí = 1. křest, 2. biřmování, 3. Svátost Oltářní (přijímání), 4. pokání–svátost smíření, 5. pomazání nemocných (dříve nazývaná "poslední pomazání"), 6. kněžství, 7. manželství.
Svátosti ustanovil Ježíš Kristus jako základ křesťanské víry a duchovního rozvoje člověka. Církev katolická, pravoslavná, anglikánská a husitská uznávají všech sedm svátostí, protestantské církve uznávají pouze dvě svátosti – Křest a Večeři Páně (přijímání).
Nejsvětější Svátost: třetí svátost. Název je psán s velkými písmeny z úcty k Ježíši Kristu, který, podle katolické a pravoslavné víry, je v této svátosti přítomen.
Viz sakrament.
Svatý, svatá – titul již zemřelé osoby, kterou je dovoleno ctít jako vzor, a která je oficiálně v některých církvích prohlášena za svatou. Viz kanonizace, svatořečení, svatost. Pokud se jedná o člověka je titul psán s malým písmenem, pokud tímto titulem nazýváme Boha, a vše co je jeho, píšeme velké písmeno: Svatý Bůh, Svatý Kříž (Ježíše Krista), Svatý Duch.
Svatý týden – lat. /řecky/ Hebdomas sancta = svatý týden, Hebdomas maior = Velký týden (Pašijový), je posledních sedm dní postu. Svatý týden začíná Květnou nedělí. Poslední tři dny postní doby mají společný název Svaté třídenní = Sacruum triduum (Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota).
Viz Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota.
Viz Triduum.
Symbol – řec. συμ βαλλειν – συμβολλος (sym ballein, symbollos = sjednocovat). Opak slova ďábel – dia – ballein. Ve starověku byl běžným poznávacím znamením prsten, který rozlomili dva přátelé, kteří se loučili. Každý z nich měl polovinu. Když poslal jeden z nich sluhu se vzkazem, dal mu polovinu prstenu. Tu porovnal jeho přítel tím, že ji přiložil (sjednotil) s tou druhou. To dokazovalo, že sluhu poslal důvěryhodný člověk. Symbolem se stává něco nebo někdo, kdo sjednocuje a spojuje, např.: symbolem státu je vlajka a znak, symbolem křesťanů je kříž, kalich je znamením Kristovy krve ap.
Synagoga – řec. συναγογέ (synagogé) = shromáždění. Označení židovské modlitebny.
Syncel – řec. σύγκελλος (sýnkellos), lat. syncellus (ten, kdo žije ve stejné cele v klášteře) = zástupce. Ve východních církvích (řeckokatolické a pravoslavné) vikář. V Byzantské říši (od 5. století) byl synkellos nejbližší rádce biskupa, patriarchy a bydlel s ním ve stejném domě. Od 9. století byl považován za nástupce cařihradského patriarchy. Protosynkel, protosyncel = (generální vikář) první zástupce.
Viz vikář.
Synoda – řec. συνοδος (synodos) = schůzka. Setkání biskupů jako poradního orgánu papeže a rozhodnutí o církevních záležitostech.
Synaxár – řec. συναξάρ = legendární. Řecká církev pojmenovala životopisný stručný sborník svatých „synaxarion“ (synaxis = sbírka, shromáždění). Je to název knihy, ze které se čte na svátky světců podle kalendáře.
Synaxář východních církví je také nazýván Prolog (předslov). Vznikl asi ve 12. století z překladu byzantského synaxáře. Ve slovanských oblastech byly do základního Prologu zařazovány i životopisy místních svatých..
Synoptik – řec. συνοψς (synopsis) = společný pohled, společný názor. Toto označení mají tři evangelia (sv. Matouš, Marek a Lukáš), která popisují stejné události podobným stylem.
Evangelium sv. Jana je s nimi shodné pouze v 8 %, ale 92 % jsou výlučně jeho osobní zážitky. U synoptiků není tolik zdůrazněno Ježíšovo božství jako u sv. Jana.
Š
Šalom alejchem – hebr. ם ו לּ שׁ = pokoj vám, mír s vámi, spása-záchrana pro vás.
Šekinah – hebr. šekiná = Majestát Boží (příbytek Boží Přítomnosti mezi lidmi).
Šema Israel (Šma Izrael). Nejstarší modlitba židovské liturgie: Šema Israel Adonaj (JHVH) Elohenu Adonaj (JHVH) Aechad - „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný (Dt 6,4). Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a rozmlouvat o nich, když budeš sedět doma, když půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je na veřeje svého domu a na své brány.“ (Dt 6,4-9). Druhá část je Dt 11,13-24. Třetí část modlitby Šema je Nu 15,37-41.
Židé se tuto modlitbu modlí ráno a večer. Tento verš se opakuje také při různých bohoslužbách (vyznání víry, vyjímání Tóry aj.) Talmud říká, že „když jen ráno a večer odříkáš Šma, nikdo tě nepřemůže.“
Škapulíř – lat. scapulae = lopatky, plece (ramena). Pruh látky splývající vpředu i vzadu hábitu s otvorem pro hlavu, někdy spojený po stranách páskami. První škapulíř dostal 16.7.1251 karmelitán bl. Šimon Stock ve vidění s Pannou Marií.
Šofet – hebr. = soudce.
Štola – řec. στολή – stolé = šat, lat. stola (štóla) = šála. Původně svrchní ženský šat pro počestné ženy (nepočestným bylo zakázáno ho nosit pod trestem vězení).
Pruh látky v liturgické barvě. Je to symbol kněžského úřadu, který nosí kněz při bohoslužebných úkonech a obřadech kolem krku. Jáhen v katolické církvi nosí štolu z levého ramene pod pravou ruku.
T
Tabernákl – lat. tabernaculum = domeček, chýše, malý stan – stánek. Svatostánky jako ozdobné domečky na oltáři se stavěly od doby Tridentského koncilu (renesance). Do té doby byl svatostánek jako výklenek ve zdi, uzavřený kovovými dvířky (viz pastoforium, sanctuarium).
Talár – lat. talus = kotník, talárius = kotníkový šat, volná suknice (hábit) duchovních většiny církví, mužských řádů a kongregací (mnichů), soudců a představitelů vysokých škol
Taliban – arabsky: tal – li – ban = pilný student (koránu), název vojenského sdružení v Afghanistánu v r. 1990
Talmud – hebr. ta lamad = učit, vyučovat, studovat. Sbírka ustanovení a předpisů od židovských rabínů z 2. – 6. století. Nazývá se také Gemara = doplnění, opakování učení.
Te Deum – lat. Te Deum laudamus = Tebe Bože chválíme (Bože chválíme Tebe), děkovný hymnus pro slavnostní církevní příležitosti (svěcení, začátek a závěr občanského a školního roku, různá církevní poděkování, Vánoce, Velikonoce ap.)
Teologie – řec. Θεος λογος (Theos logos) = slovo o Bohu, studium pro duchovní povolání, viz bohosloví
Tiára – řec. τιαρές (tiarés), lat. tiaras, tiara = trojkoruna, tříkoruna. Původně koruna orientálních vládců a řeckých státních hodnostářů zvaná kamanlakos (bílá kuželovitá čepice). Zatímco z promáčknuté čepice vznikla mitra, v nezměněné podobě zůstala tiára.
Tiára byla papežská mitra, na kterou byly během středověku přidány tři jednotlivé koruny koruny (první za 106. papeže Mikuláše I. Velikého v r. 858, druhá za 194. pp. Bonifáce VIII. v r. 1300, třetí za 196. pp. Klementa V. v r. 1305).
V letech 1305–1975 (670 let) papežové tiáru nosili na hlavě. 263. papež sv. Pavel VI. prodal svoji tiáru a peníze dal pro chudé. Za 201. papeže bl. Urbana V. od roku 1362 až do 3.5.2005 (643 let), byla tiára nad vatikánským erbem. 266. papež Benedikt XVI. ji ve znaku nahradil biskupskou mitrou.
Titulární chrám – od 4. století označení některých římských kostelů, jejich správcem je jmenovaný kardinál.
Tonzura – lat. tonsura = ostříhání, ustřižení vlasů (na temeni hlavy) na znamení vstupu do duchovního stavu, do r. 1965 slavnostní obřad uvedení do duchovní stavu.
Ten, kdo přijal tonzuru měl mít stále vyholené místo na hlavě do kruhu, místo toho nosí církevní hodnostáři kulatou čepičku.
Viz Soli Deo, pileolus.
Tradice – lat. traditio = předání zprávy, vypravování, odevzdávání, vydávání toho co je od dávna zavedeno.
Traktus – lat.: tractus = tah, zdlouhavý pohyb, kající modlitba v postní době místo aleluja, viz graduale.
Tribun – lat.: tribunus, tribuna = vyvýšené místo, řečniště, tribun lidu, zastánce práv proti svévoli úředníků.
Triduum – lat.: triduum = tři dny, třídenní. Sacrum Triduum = Svaté třídenní: v liturgii označení tří posledních posvátných dní v postu: Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota.
Triptych – lat. tri díly, třídílný oltář s řezbou nebo malbou. Postranní části oltáře jdou zavřít na střední část. Tyto oltáře se používaly ve 14. století.
Triumvirát – lat.: trium viri = tři muži, trojvláda, tříčlenná vláda, 1) v r. 60 př. Kr. – Caesar, Pompeius, Crassus; 2) v r. 43 př. Kr. Marcus Antonius, Lepidus, Octavianus (Augustus).
Tumba – řec. τυμβώ (tumbé) = hrob, náhrobek, nadstavba nad hrobem.
Tummim – (a urim) hebr. = dokonalost, posvátný kámen bílé nebo zlaté barvy, který znamenal Ano, souhlas Boha.
Těmito dvěma kameny mohl velekněz prorokovat tak zvaný Boží soud, musel pronést tuto formuli: „Ó Addónai, Sabaoth, Šekinah! Dej své znamení mně, svému veleknězi, kterého jsi milostivě povolal do svých služeb. Dej mi znamení a pověz, zda je pro dobro tvého vyvoleného národa, aby ..... (přednese důvod).
Dej znamení, hle vkládám pravou ruku do svatého hošenu (váček). Cítím pod prsty dva svaté akmeny Urim a Tummim. Nevím, který je černý a který bílý. Ten, který jsem uchopil, ať je Tvou odpovědí. Jestli je to Urim, odpověděl jsi ne, jestli je to Tummim, odpověděl jsi ano. Ó Addónai, Sabaoth, Šekinah, Sedmkrát Svatý, vzývám Tě! Již jsem vybral kámen, právě ho vytahuji z posvátné mošny. Hle znamení Nejvyššího! Pohleďte!“ A otevřel ruku.
Turiferář – thuriferus = ten, kdo nosí kadidelnici.
U
Unie – lat. unio = sjednocovat, jednota, spojovat.
Uniaté – z lat. unio = sjednocení, východní (pravoslavní, ortodoxní) křesťané sjednoceni se Svatým Stolcem, nesprávně zvaní řeckokatolíci.
Unitáři – lat. unitas = jednota, jednotnost, členové protestantské církve vyznávající jednoho Boha Otce v jedné osobě, Syna a Svatého Ducha považují za Otcův projev, dříve se nazývali Antitrinitáři = lat. antitrinitas = protitrojiční
Urim – (a tummim) hebr. = kletba, posvátný kámen černé barvy, který znamenal Ne-nesouhlas Boha. Těmito dvěma kameny mohl velekněz prorokovat tak zvaný Boží soud.
Musel pronést tuto formuli: „Ó Addónai, Sabaoth, Šekinah! Dej své znamení mně, svému veleknězi, kterého jsi milostivě povolal do svých služeb. Dej mi znamení a pověz, zda je pro dobro tvého vyvoleného národa, aby ..... (přednese důvod). Dej znamení, hle vkládám pravou ruku do svatého hošenu (váček). Cítím pod prsty dva svaté kameny Urim a Tummim. Nevím, který je černý a který bílý. Ten, který jsem uchopil, ať je Tvou odpovědí. Jestli je to Urim, odpověděl jsi ne, jestli je to Tummim, odpověděl jsi ano.
Ó Addónai, Sabaoth, Šekinah, Sedmkrát Svatý, vzývám Tě! Již jsem vybral kámen, právě ho vytahuji z posvátné mošny. Hle znamení Nejvyššího! Pohleďte!“
V tu chvíli velekněz otevřel ruku a podíval se, který kámen vytáhl: URIM znamenal NE, TUMMIM znamenal ANO.
V
Valdenští – náboženská sekta a hnutí ve středověku pojmenované podle Petra Waldese (Valdus, Valdesius), laický kazatel, který doporučoval asketismus ke spáse. Členové vystupovali jako mravokárci a v r. 1184 byli exkomunikováni, sekta se rozšířila v jižní Francii a ve Španělsku, zanikla ve 14. století.
Vánoce – zkomolený název z němčiny Weihnachten, weit nacht = široká (svatá) noc, s va tá noc, začíná zasvěceným svátkem slavností Narození Páně, Hod Boží vánoční (25.12.) a končí 1. neděli po Zjevení Páně (Epifanie) svátkem Křtu Páně (do 2. vatikánského koncilu v r. 1965 končila vánoční doba svátkem Uvedení Páně do chrámu–Očišťování Panny Marie–Hromnice 2. února). Symbolem vánoční doby je bílá barva.
Ježíšovo narození si připomínáme stavěním betléma, nebo také jesliček (jesle, v kterých se Ježíš narodil). Josef a Marie šli do Betléma, aby se podle nařízení císaře Augusta dostavili do města, odkud pocházel jejich davidovský rod. V Lukášově evangeliu je napsáno, že se Ježíš narodil v noci. Skutečné narození Ježíše Krista biblisté datují: 28.3., 20.4., 20.5., 22.10. a 25.12., pravděpodobně 6–7 let př. n. l.
Církev spojila oslavy narození Ježíše s pohanským kultem zrození Slunce (dies natalis Solis=den narození Slunce)–zimní slunovrat. 25. prosinec jako svátek Narození Páně–Vánoc se objevuje poprvé v r. 354. Viz Betlém.
Vatikán – vaticanus mons = věstecká hora, hadačský vrch, pahorek. Jeden z pahorků za Tiberou, kde byl ukřižován a pohřben sv. apoštol Petr. Nad jeho hrobem byl postaven velechrám sv. Petra. Označení území církevního státu. Rozkládá se v části hlavního města Itálie Říma. Stát byl obnoven 260. papežem Piem XI. 11. 2.1929 podpisem Lateránských dohod s Benitem Mussolinim. Viz Sedes – Svatý Stolec.
Velechrám – velký chrám. Titul pro velký kostel. Označení pro chrám svatého Petra v Římě jako největší katolický chrám na světě (postaven v renesančním slohu), nebo pro velkou a hlavní křesťanskou svatyni v zemi (velechrám sv. Víta v Praze). Viz chrám, dóm, basilika, katedrála.
Velikonoční neděle – Velká neděle (velká svým světovým významem), Vzkříšení Páně – Zmrtvýchvstání Páně, Velikonoce–Veliká noc (hebrejsky Pesach, Pascha = přejití, židovský svátek vyjití z Egypta r. 1250 př. Kr.).
Vigilie Velké neděle začíná zapálením ohně, od kterého se rozsvítí Paškál. Velikonoční doba začíná Velkou nedělí a končí Svatodušní nedělí, trvá 50 dní.
Svátky Veliké noci jsou nejdůležitější církevní svátky v roce, křesťané si připomínají Ježíšovo vzkříšení z mrtvých. Symbolem velikonoční doby je bílá barva. Velikonoce jsou pohyblivé svátky, vždy po prvním jarním úplňku, mohou být od 22. 3. do 25. 4., a mají 7 nedělí (do r. 1965 byly číslovány jako 1.– 6. neděle po Vzkříšení).
Viz Pascha, paškál, Bílá neděle
Velký pátek – podle Ježíšova ukřižování a jeho smrti, jako důležité velké světové události za záchranu všech lidí. Parasceve (latinsky z řeckého Παασχευή – paraskevé = příprava), židovský „Den příprav“ na velikonoční svátky).
Neslouží se mše svatá. Slouží se obřady Velkého pátku s uctíváním Kristova kříže: „Hle kříž, na kterém visel Spasitel světa“ (Ecce lignum crucis, in quo salus mundi pependit = hle dřevo kříže, na kterém spása světa visela). Používá se červená barva, symbol krve.
Viz Svatý týden.
Velmistr = velký mistr, představený rytířského řádu nebo jeho kláštera, viz opat, rektor, superior, kvardián.
Velum, vélum – lat. velo = zahaluji. Přikrývka, opona, záclona, čtvercová pokrývka na ciborium, v liturgické barvě na zahalení kalicha (od r. 1965 většinou nepoužívaná), široký pruh látky na přenesení Nejsvětější Svátosti, nebo na držení biskupské mitry nebo berly.
Veritas – lat. = pravda, veraikon = pravý obraz (z toho jméno Veronika), obraz šátku s obtisknutým obličejem Krista, zvaný rouška Veroniky (podle 6. zastavení Křížové cesty, kde žena Veronika podala Ježíšovi šátek na utření tváře, on ji ho vrátil s otištěnou tváří).
Vesperale (nešpory) – lat. vesperae, vesper = večer. Liturgická kniha pro odpolední nebo večerní modlitby a obřady zvané nešpory. Staří Římané ve večerních hodinách chválili bohyni Venuši. Zapalovali lampy a svíce. Prvotní církev během těchto chval oslavovala Stvořitele. Svatý Benedikt zavedl nešpory ke cti Panny Marie.
Vexillium – lat. prapor, vlajka, korouhev, obdélníkové prapory římských vojáků (vexillarii, vexillationes = vojáci pro zvláštní úkoly), později církevní prapory (korouhev) s vyobrazením některého světce, na vrcholu žerdě je připevněný kříž.
Vigilie – lat. vigilia = bdění, hlídka, stráž.
Slavení velkých svátků v jejich předvečer (svatvečer – svatý večer). Vigilia Nativitatis = bdění před Narozením Páně (Štědrý den, svatvečer Božího Hodu vánočního). Vigílie Bílé soboty = Vzkříšení (svatvečer Božího Hodu velikonočního).
O vigilii v noci z 3. na 4.12. „dává“ dárky sv. Barbora, 5.12 chodí sv. Mikuláš (6.12.), 5. 1. chodí Tři králové (6. 1.), 14.8. je vigílie Nanebevzetí Panny Marie (15.8.) a další.
Vikář – lat. vicis = více, vicarius = zástupce, zástupný, náhradní. Papež je vikář Krista.
1) apoštolský vikář – jménem papeže řídí území, které není diecézí, nebo nemá biskupa,
2) generální vikář (lat. generalis) pomáhá biskupovi spravovat diecézi (ve východních církvích řeckokatolických a pravoslavných protosyncel). Zvláštní funkce je kardinál–vikář, kterého jmenuje papež a který za něj řídí římskou diecézi,
3) biskupský vikář, jmenován biskupem, řídí část diecéze nebo se stará o určité záležitosti (řeckokatolický a pravoslavný syncel/synkel – řec. σύγκελλος (sýnkellos), lat. syncellus (ten, kdo žije ve stejné cele v klášteře) = zástupce (Viz syncel),
4) dříve kapitulní vikář, dnes administrátor diecéze zastupuje v sedisvakanci ordináře (biskupa) diecéze,
5) soudní vikář (oficiál) ustanoven biskupem s řádnou soudní mocí,
6) okresní (okrskový) vikář se spojuje s funkcí děkana (v Čechách je vikář, na Moravě a ve Slezsku je děkan), je jmenován biskupem a koordinuje činnost farářů (totéž v Církvi československé husitské),
7) farní vikář = kaplan (na Moravě kooperátor – spolupracovník faráře), viz děkan.
V protestantských církvích čerstvý absolvent nebo student teologie na praxi ve sboru.
Vikariát – lat. vicariatus = více, výše postavený úřad, funkce, hodnost, označení sídla vikáře a jeho úřadů.
Vulgata (vulgáta) – lat. vulgatus = obecný, lidový (vulgární). Název latinského překladu Bible, který přeložil sv. Jeroným v r. 400, z původních jazyků řečtiny a hebrejštiny, na Tridentském koncilu (1545–1563) byla prohlášena za oficiální znění Bible pro římskokatolickou církev, její revize byla provedena v r. 1979 tzv. Neovulgata (Pešitta, Septuaginta), v římskokatolické církci užívaný, úřední text Písma Svatého – Bible.
W
Wiclif Johann – Jan Viklef, 1320 – 1384, profesor na universitě v Oxfordu, anglický církevní reformátor, z jeho iniciativy byl pořízen překlad latinské Bible Vulgáty do angličtiny. Jeho spisy ovlivnily názory českého reformátora Mistra Jana Husa a a německého mnicha Martina Luthera.
X
XP – (Chí a ró) = řecká písmena XP – Chí a Ró se používala jako monogram Krista. V Římě z těchto písmen vznikl monogram PX (Pé a Iks). Pax Christi = Kristův pokoj, mír (pax tecum = pokoj s tebou).
Y
–
Z
Zelený čtvrtek – podle zelených bylin a salátů, které jedli Židé při odchodu z Egypta. V tento den je připomínka památky Ježíšovy Poslední večeře (Coena Domini) a ustanovení mše svaté. Po bohoslužbě se sundávají plátna z oltářů, to symbolizuje Kristovu opuštěnost od apoštolů. Symbolem tohoto dne je bílá barva. Viz Svatý týden.
Zjevení – vidění někoho nebo něčeho, co je běžně neviditelné, ale co Bůh dovolí, aby člověk nebo lidé mohli vidět, název poslední knihy Nového Zákona, kterou napsal sv. Jan, apoštol a evangelista, viz apokalypsa
Ž
Žalmy – řec. ψαλμος (psalmos) = píseň, biblický zpěv ve Starém Zákoně. 150 pěveckých žalmů, některé jsou připisovány králi Davidovi, recitují nebo se zpívají při každé bohoslužbě (mši svaté).
Protože lidé v raném středověku neuměli číst, modlili se podle počtu žalmů 150 x modlitbu Otče náš, z toho později vznikla modlitba růžence. Růženec bývá nazýván také patričky, páteř, z lat. Pater noster = Otče náš. Ve 13. století se na růženci začala modlit modlitba Zdrávas Maria, podle výkladu, že růženec je duchovní věnec růží pro Pannu Marii. Modlí se 50 x modlitba Zdrávas Maria.
Viz růženec.
Životopisy svatých – viz hagiografie