H
Hábit – lat. habitus = držení těla, vzhled, stav, šat, oblečení pro řeholníky (široká kutna – tunika) sahající ke kotníkům, staročesky háby (hadry).
Hagiografie – řecky άγιος γραφειν (ágios grafein) = svaté psaní, životopisy o světcích a světicích podle kalendáře na celý rok od 1.1. do 31.12. Viz životopisy svatých.
Hebrej – aramejsky = člověk, který putuje, přechází. Označení lidu praotce Abraháma.
Heretik – lat. haeretic = z řeč. αιρέω (airéo)= volím si, bludaři. Heretici si začali vykládat Písmo Svaté podle svého, zvolili si svůj výklad, odklon od církevního učení, blud.
Homílie – lat. homilia = řeč před lidmi, kázání – výklad biblického textu.
Homo – lat. humus = hlína, člověk (stvořený z hlíny).
Hosana – hebr. hoššiah–nnah = sláva tobě Zachránče. Ve mši zpěv před proměňováním.
Hospodin – = hospodář (staroslověnský překlad Gospodin = Pán). Tento titul, označení Boží vlastnosti je z hebrejského názvu: JHVH – (čte se zprava doleva, psáno HVHJ - י ה ו ה (Ehje ašer ehje = Já Jsem, vzniklo z HAWA´H = On Je, On Jest). Čtyři souhlásky pochází ze slovesa být – stát se (Já Jsem) = J a h o v a h, Jehovah (trojí význam): Jsem, který Jsem (stále přítomný), Jsem ten, který Je (jsem živý Bůh, na rozdíl od neživých model), Jsem ten, který stále bude (kdo Jsem poznáte podle toho, co pro vás udělám, jak se o vás postarám) = Bůh pomáhá, Bůh se stará – Hospodin (Hospodář, Pán). Svědkové Jehovovi tvrdí, že JHVH je Jehova, vlastní jméno Boha.
JHVH mohl vyslovit pouze velekněz a to jen jednou za rok, o Velikonocích. Po zániku chrámové bohoslužby byla původní výslovnost čtyř souhlásek JHVH zapomenuta, neboť i při četbě posvátných textů se místo Božího jména vyslovovaly opisné tvary. Při vokalizaci hebrejského textu Starého Zákona se u slova JHVH nepoužily originální vokály, nýbrž vokály z opisného pojmenování Boha Adonaj-Jahova (Jahve), později vznikl tvar Jehova. Židé tento titul Svatého Boha nahrazovali jménem Adonaj = Pán (Soudce) nebo dalšími tituly:
Cebaoth, Sabaoth= Pán zástupů, vojsk.
Él= Silný (arabsky Alláh).
Eljon = Nejvyšší.
Elohim = Silou Mocný (ten, který má moc).
Kadeš = Jinaký, Odlišný svou dokonalostí, Svatý (Kadoš).
Šaddai = Mocný (mohutný), viz Bůh (Boží jména), Sabaoth, Alláh.
Titul Boha „Já Jsem" vyslovil i Pán Ježíš při zatýkání v Getsemanech (J 18, 4-6): „Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: „Koho hledáte?“ Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Řekl jim: „Já Jsem (to). Jakmile jim řekl‚ já jsem (to)‘, couvli a padli na zem.“ U výslechu se ho velekněz Kaifáš zeptal: „Jsi Ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“ Ježíš mu řekl: „Já Jsem. A uvidíte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet v nebeských oblacích.“ (Mk 14,61-62). Viz Jahve. Hospodin.
Hostie – lat. hostiam = obětovaný dar. Tenká oplatka z nekvašeného pšeničného těsta, na jedné straně bývá vytlačen kříž nebo jiný symbol.
Český kněz Petr z Prahy, který pochyboval o tom, že při jeho slovech se promění chleba a víno v Kristovo Tělo a Krev, se vydal v r. 1263 na pouť do Říma, aby nabyl víru Kristovo Tělo a Krev. Cestou se zastavil ve městě Bolsano, kde sloužil mši svatou. V okamžiku proměňování při slovech „Toto je moje Tělo“ a „Toto je moje Krev“ začala hostie krvácet. Petr ji chtěl ukrýt a zabalil ji do korporálu, na kterém začaly prosakovat krvavé obrysy mužské postavy.
Petr se vydal do Orvieta k papeži Urbanovi IV., ten mu nařídil pokání a slavnostní přenesení relikvie s biskupem do katedrály v Orvietu (zde je korporál vystaven). Tento český zázrak urychlil rozhodnutí papeže o ustanovení svátku Božího Těla.
Humerál – lat. humerus = rameno, bílý obdélníkový šátek přes ramena pod albu. Po 2. vatikánském koncilu (1965) kněžími málo používaný.
Husité – v 15. století stoupenci mistra Jana Husa. Byl odsouzen a upálen v německé Kostnici jako kacíř. V r. 1999 rehabilitován papežem Janem Pavlem II. jako mučedník svědomí a reformátor církve. Po jeho tragické smrti se toto hnutí rozšířilo mezi českými obyvateli a ovlivnilo dějiny Evropy.
8.1.1920 byla v Praze reformními římskokatolickými kněžími založena Církev československá = CČS. Na sněmu církve Československé byl v roce 1970 přidán název husitská, podle mistra Jana Husa (1372 – 1415).
Hymnus – řec. υμμνσς (ymmnos), chvalozpěv, oslavný zpěv, hymna.
CH
Charisma – lat. carisma = nadpřirozený dar. Viz 1 Kor, 12 – 14.
Charita – lat. caritas = drahota (obilí), vážnost, láska k druhým, pomoc druhým, úcta. Název spolku, který pomáhá druhým lidem – Sdružení Česká katolická charita.
Chrestos – řec. ΧΡΕΣΤΟΣ, Χρεςτος (Chrestos), lat. Christus – Kristus = Pomazaný (král poslaný od Boha), Vykupitel. Titul, který měl Ježíš. Není to Jeho příjmení (Mesiáš). V ikonografii monogram XP.
XP – (Chí a Ró) = v Řecku se písmena XP – Chí a Ró používala jako monogram Krista, v Římě z těchto písmen vznikl monogram PX (pé a iks) – Pax Christi = Kristův pokoj, mír. Pax tecum = pokoj s tebou.
Chór, chor – řec. χορος (choros), lat. chorus = sbor pěvců, (tanec). Kněžiště v klášterních nebo kapitulních kostelích pro mnichy nebo kanovníky. Z tohoto slova vzniklo slovo kórus, kór. Viz kůr, kruchta.
Chorál – liturgický zpěv zpívaný v chóru. Gregoriánský nebo ambrosiánský chorál v římské liturgii.
Chórová sestra – řeholnice, která se věnuje převážně liturgické modlitbě.
Chrám – staroslověnsky chorom, chorm, sochrom = shromaždiště, místo shromáždění. Označení větších kostelů. Viz kaple, kostel, katedrála, dóm, velechrám.
I
Igumen – řec. ηέγύμενος (hégúmenos), představený monastýru (kláštera) východních církví.
IHS – řec. ΙΗσουΣ (IEsouS), lat. Iesus Hominis Salvator = Ježíš lidstva (lidí) Spasitel. Sv. Bernardin Sienský OFM (1380 – 1444), jako kazatel hlásal mravní obrodu. Kázal o Ježíši a jeho lásce, měl velkou úctu ke jménu Ježíš a nosil prapor (korouhev) s monogramem IHS. Tento jeho „erb“ IHS zvolil 100 let po jeho smrti sv. Ignác z Loyoly jako symbol jezuitského řádu.
Ichtys – řec. ίχθύς = ryba, symbol prvních křesťanů podle počátečních písmen slov Ιησούς Χριστός Θεού υιός σωτήρ (Isoús Christós Theoú Yiós Sotér) = Ježíš Kristus Boží Syn Spasitel – ICHTYS = ryba.
Ikona – řecky ε ι κ ό ν (eikón) = obraz. Ikony jsou obrazy používané hlavně v pravoslavné církvi, která nepoužívá sochy. V katolické a anglikánské církvi jsou obrazy i sochy.
Infule – lat. infula = stužka. Původně vlněná páska kolem hlavy, která byla zavázaná vzadu a měla dvě splývající stuhy. Ve starém Římě pokrývka hlavy císařských úředníků, po roce 313 pokrývka hlavy biskupů. Viz mitra a fimbrie.
Inklús – lat. includo, inclusio – in claudo = za klíčem, ukrýt, uzavření, závěr. Poustevník (inklus, inkluz, inklúz), který žil na osamělém místě v uzavřené cele. Nebyl vidět a nevycházel ven. Uzavřel se na určitou dobu nebo na doživotí, nebo si nechal zazdít vchod, aby v odloučenosti sloužil Bohu (viz reklús, rekluz, mnich, poustevník).
Inkvizice – lat. inquisitio = pátrání, vyšetřování, shledávání, církevní instituce, která měla za úkol usvědčovat bludaře.
I N R I – Počáteční písmena latinského nápisu na Ježíšově kříži. Nápis na kříži byl v latině, řečtině a hebrejštině. Nesprávně bývá zkratka napsaná JNRJ, nebo česky JNKŽ.
Latinsky: IESUS NAZARENUS REX IUDAORUM (Jesus Nazarenus rex judéorum) = Ježíš Nazaretský král židovský:
ישו מנצרת מלך היהודים
(Jeshu han nostri malka/= král/dihudaej, čte se zprava doleva) a řecky: ΙΗСΟΥС Ο ΝΑΖΩΡΑІΟС Ο ΒΑСΙΛΕΥС ΤΩΝ ΙΟΥΔΑΙΩΝ
(Jesous o Nazorajos o basileus /= král/ ton Joudajon).
Inspektor – lat. in spectorus = provinciál řádu salesiánů.
Inspirace – lat. in Spirito Sancto = od Ducha Svatého, vnuknutí Svatého Ducha. Knihy Písma svatého jsou inspirované – napsané pod vlivem Ducha Svatého. Viz spiritus.
Instinkt – lat. instinquo = poháním.
Interdikt – lat. inter dico = zákaz, klatba, vyloučit někoho z ohlášení. Zákaz bohoslužeb a svátostí na určitém místě.
Introit – lat. introitus = vstup, vchod, příchod. Úvodní sloka písně na začátku mše sv. při příchodu kněze k oltáři (původně vstupní modlitba kněze do r. 1965 Introibo ad altare Dei = vstoupím k Božímu oltáři).
Intronizace – lat. in tronis = na trůn, staročesky nastolení, na stolec. Slavnostní uvedení biskupa nebo papeže na stolec (do úřadu).
Investitura – lat. in vestio = do vesty, oblečení. Slavnostní předání církevní hodnosti předáním berly a prstenu panovníkem. Spor v 11. století mezi papežem Řehořem VII. a králem Jindřichem IV. o jmenování biskupů. Skončil Wormským konkordátem, kdy se císař vzdal investutury.
Islám – arabsky ís-llámú = oddání se Bohu. Třetí největší světové náboženství (po židovství a křesťanství). Založil ho prorok Mohamed, žil v letech 570–632 po Kristu. Podle něho jsou muslimové nazývaní mohamedáni. Z několika částí Bible sestavil pro muslimy svatou knihu Korán. Viz muslim.
Istanbul – turecké město, původně vesnice Byzantion, císař Konstantin z ní vytvořil hlavní město Byzantské říše a dal mu své jméno Konstantinopol (Konstantinopolis, Konstantinopole = Konstantinovo město). Ve slovanských zemích byl používán název Cařihrad (císařský, carský hrad). Turci, po ovládnutí Byzantské říše a města, název Konstantinopol používají v arabské podobě I stan bul - Kon stan tino pol
J
Jahve – Boží titul, hebrejsky JHVH – (čte se zprava doleva, psáno HVHJ - י ה ו ה (Ehje ašer ehje = Já Jsem, vzniklo z HAWA´H = On Je, On Jest). Čtyři souhlásky pochází ze slovesa být – stát se (Já Jsem) = J a h o v a h, Jehovah (trojí význam): Jsem, který Jsem (stále přítomný), Jsem ten, který Je (jsem živý Bůh, na rozdíl od neživých model), Jsem ten, který stále bude (kdo Jsem poznáte podle toho, co pro vás udělám, jak se o vás postarám), = Bůh pomáhá, Bůh se stará – Hospodin (Pán) = hospodář (staroslověnský překlad Gospodin = Pán). Svědkové Jehovovi tvrdí, že JHVH (Jehova) je vlastní jméno Boha.
JHVH mohl vyslovit pouze velekněz a to pouze jednou za rok o Velikonocích. Po zániku chrámové bohoslužby byla původní výslovnost čtyř souhlásek JHVH zapomenuta, neboť i při četbě posvátných textů se místo Božího jména vyslovovaly opisné tvary. Při vokalizaci hebrejského textu Starého Zákona se u slova JHVH nepoužily originální vokály, nýbrž vokály z opisného pojmenování Boha Adonaj - Jahova, Jahve. Později vznikl tvar Jehova. Židé tento titul Svatého Boha nahrazovali jménem Adonaj = Pán (Soudce) nebo dalšími tituly:
Cebaoth, Sabaoth= Pán zástupů, vojsk.
Él= Silný (arabsky Alláh).
Eljon = Nejvyšší.
Elohim = Silou Mocný (ten, který má moc).
Kadeš = Jinaký, Odlišný svou dokonalostí, Svatý (Kadoš).
Šaddai = Mocný (mohutný), viz Bůh (Boží jména), Sabaoth, Alláh.
Titul Boha „Já Jsem" vyslovil i Pán Ježíš při zatýkání v Getsemanech (J 18, 4-6): „Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: „Koho hledáte?“ Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Řekl jim: „Já Jsem (to). Jakmile jim řekl‚ já jsem (to)‘, couvli a padli na zem.“ U výslechu se ho velekněz Kaifáš zeptal: „Jsi Ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“ Ježíš mu řekl: „Já Jsem. A uvidíte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet v nebeských oblacích.“ (Mk 14,61-62). Viz Hospodin.
Jáhen – řec. διάκονος (diákonos), lat. diaconus, diácon = posel, průvodce, služebník. Pomocník biskupa, může sloužit bohoslužbu slova, podávat svaté přijímání, křtít, oddávat a pohřbívat.
V katolické, pravoslvné, anglikánské a husitské církvi první stupeň svěcení duchovních osob (jáhenské, kněžské, biskupské). V katolické církvi trvalý–stálý jáhen může být ženatý. Vysvěcen může být pouze se souhlasem manželky.
Jáhen nosí štolu z levého ramene pod pravou ruku. Do 2. vatikánského koncilu v r. 1965 byly 4 nižší svěcení: 1) ostiariát, 2) lektorát, 3) exorcistát, 4) akolytát a 4 vyšší svěcení: podjáhen, jáhen, kněz a biskup: viz ostiář, lektor, exorcista, akolyta, diakonie a dalmatika.
Jeptiška – zkomolenina z abatyše-abatiška, aptiška. Lidové označení řeholní sestry.
Jerej – řecky: Ἱερεύς = hiereos, jereos, slovansky: obětník, kněz. V pravoslavné církvi nižší svěcení duchovních. Protojerej – řecky prótos = první a hiereos – kněz s právem nosit zlatý kříž. Mitrátní protojerej (mitr. prot.), kněz s právem nosit mitru. Stavroforní protojerej - řecky stauros = kříž, forein = nosit) – kněz s právem nosit zlatý kříž s ozdobami.
Jetro – hebr.: Jitro = kníže, vznešený muž, tchán Mojžíše
Ježíš – hebr. Jeho–šua, Jošua, Jozue = Boží pomoc, záchrana, zachránce (spasitel), řec. Ιησούς (Jesoús, lat. Iesus). Ιησούς Χριστός Θεού υιός σωτήρ = Iesoús Christos Theú yios sotér = Ježíš Kristus Boží syn Spasitel. V řečtině počáteční písmena této věty tvoří slovo Iχθύς – ICHTHYS = ryba. Symbol Krista u prvních křesťanů.
Jurisdikce – lat. ivrisdictio = pravomoc, v církevní oblasti jde o pravomoc pro duchovní účely vyplývající ze svátosti kněžského svěcení.
K
Kabala – hebr. dostávat = tajemné a tajné učení židovských učenců. Jsou do něj zasvěcováni vybraní jedinci. Kabalou se zabýval i pražský rabi Jehuda Löw (tvůrce Golema).
Kacíř – řec. καθαροι (katharoi) = čistí, označení kataři, kacíři. Původně sekta, která zavrhovala manželství, křest a jídlo z masa, učila dualismus – dva bohové: Bůh Otec a bůh ďábel.
Kadidelnice – lat. thuribulum = nádoba na rozpálené kadidlo, používá se na okuřování při slavnostních bohoslužbách (navicula = loďka, nádoba na kadidlo)
Kadidlo – lat. incensum, incensio = zapálení. Původně směs vonných dřevin, pryskyřice, kořenů a sušených květů, která se ve starověku používala k uctění Boha a jiných božstev. Od středověku vonná pryskyřice z exotických rostlin (cedr). Sype se na žhavé uhlí do kadidelnice (incensovat = okuřovat), kněz – celebrant vsype 3 lžičky do kadidelnice a incesuje (okuřuje) oltář. Dým z kadidla stoupá k nebi a symbolizuje modlitby věřících.
Kalich – lat. calix = pohár.
Kalvárie – lat. calvaria = vrch lebky, calva = lebka, Kalvarie, viz Golgota
Kalvín – Jan (Ioannes Calvinius) 1509 – 1564, francouzský reformátor působící v Ženevě. Zakladatel přísnějšího evangelického směru – kalvinismu. Viz Luther, protestant, Wiclif.
Kancionál – lat. canticum = zpěv, píseň, zpěvník s písněmi k bohoslužbám, viz cantate
Kánon – sumersky kanonis = rákos (rovně rostoucí, vzpřímený, přesný na měření) – řec. κάνονος (kánonos) = pravidlo, měřítko, správné měření, seznam, souhrn pravidel.
1) seznam svatých
2) neměnná část mše svaté, která je po celý rok stejná, ve středověku byl mešní kánon psán zlatým písmem, později větším písmem než ostatní části misálu (missale = mešní kniha)
3) kanonické právo je souhrn pravidel, která upravují vztahy věřících, utvářelo se mezi 12. a 14. stoletím jako vědecké studium kánonů církve. V r. 1917 vyhlásil Codex iuris canonici (CIC) 259. papež Benedikt XV., který v r. 1983 upravil 265. papež Jan Pavel II.
Kanonizace – řec. κανονιζώ (kanonidzó) = uzákoňuji, zařazení do kánonu, seznam svatých.
Akt, kterým papež stanoví dekretem, že blahoslavený se zařazuje do kánonu svatých a je ctěn celou církví. Předchází kanonický proces před biskupem diecéze, ve které Boží služebník zemřel, kde jsou podrobně prozkoumány ctnosti a pravost zázraků dotyčného. Shromážděná akta jsou předána Kongregaci pro blahořečení a svatořečení (Sacra Congregatio pro Causis Sanctorum) a ta rozhodne, zda se provedou další šetření nebo bude proces uzavřen. Pokud proces pokračuje je dotyčná osoba prohlášena za ctihodnou, později za blahoslavenou a nakonec za svatou. Proces nesmí začít dříve než pět let po smrti dotyčného člověka, ale papež má pravomoc tuto lhůtu zkrátit.
V prvotní církvi byli věřícími i kněžími za svaté prohlašováni mučedníci (martyrové). Od 4. století měli právo na základě úcty a doložených zázraků svatořečit (kanonizovat) diecézní biskupové. Tato neformální kanonizace mohla být jen v místě (diecézi). Protože poutníci přenášeli ze své diecéze a vlasti úctu světců i jinam, obraceli se biskupové na papeže o potvrzení svatořečení pro celou církev. Při rovnocenné kanonizaci (canonisatio aequipollens) Svatý Otec bez procesu a slavnostního vyhlášení podepíše dekret a prohlásí, že sluha Boží, který má odedávna úctu a je proslaven svými ctnostmi a zázraky ve své vlasti, je uznán za svatého i Svatým Stolcem. Tímto rovnocenným svatořečením papeže Benedikta XIII. byl prohlášen pro celou církev i sv. Václav (od r. 1330 a 1628 je jeho obraz ve svatopetrské basilice).
1. oficiální (formální) svatořečení papežem Janem XV. se konalo 31. 1. 993 u biskupa sv. Oldřicha (Ulricha) z Augšpurku. V roce 1171 si papež Alexandr III. pro sebe a své nástupce vyhradil kanonizační právo. Proces svatořečení by neměl být ukončen dříve než 10 let po blahořečení. Výjimkou v té době byla kanonizace sv. Jana Nepomuckého (beat. 1721, kan. 1729).
U soudního procesu kanonizace byli dva advokáti. Promotor fidei (promotor víry. Lat.: promotio = postrčit, podpořit), zvaný advocatus diaboli (ďáblův advokát), který shromažďoval námitky proti svatořečení a hledal důkazy o špatném chování a činech dotyčné osoby. Procurator sacri – advocatus Dei (prokurátor svatosti - Boží advokát), zvaný advocatus angeli (andělský advokát). Ten obhajoval křesťanské ctnosti zemřelého křesťana. V roce 1983 zjednodušil papež Jan Pavel II. proces kanonizace. Zrušil oba advokáty a nahradil je jedním promotorem - promotor justitiae (promotor spravedlnosti).
Po ukončení procesu je papež požádán, aby dotyčného kanonizoval. Slavnostní kanonizace (canonisatio formalis) – svatořečení je vyhlášena Svatým Otcem: „Ke cti Svaté a Nerozdílné Trojice, k povznesení katolické víry a prohloubení křesťanského života, autoritou našeho Pána Ježíše Krista, apoštolů Petra a Pavla, po zralé úvaze a s Boží pomocí a na základě souhlasu našich mnohých bratří, rozhodujeme a ustanovujeme, že blahoslavený N.N. je svatý a připisujeme ho do katalogu svatých pro celou církev a ustanovujeme, že má být ctěn zbožnou úctou.“ Papež vydává (dekret) kanonizační bulu, kde určí den svátku nové světice nebo světce.
V pravoslavné církvi svatořečí dotyčného člověka sbor biskupů. Viz svatořečení.
Kanovník – řec. κανόνικός (kanónikós), lat. canonicus = pravidelný, řádný, jmenovaný biskupem, kanovník – člen kapituly, nebo konsistoře. Člen sboru kněží, jako poradního sboru biskupa, který žije podle určitých pravidel.
Kapa – lat. cappa = objímající hlavu, čepice. Kappa magna = dlouhý slavnostní purpurový plášť s kapucí pro kardinály.
Kapitula – lat. capitulum = kapitola, která byla čtena z Písma Svatého na shromáždění kanovníků. Později označení tohoto sboru kanovníků.
Kaplan – lat. capellus = duchovní přidělený k určité kapli. Původně kněz při kapli sv. Martina v Tours. Dříve označení vysvěceného pomocného kněze ve farnosti, který působil po vysvěcení několik let pod dozorem zkušeného faráře nebo děkana (na Moravě kooperátor – spolupracovník faráře, z lat. co-operarius = spolupracovník). Dnes nahrazeno označením farní vikář. V současné době označení kněze přiděleného určité skupině: vojenský kaplan, universitní kaplan, nemocniční kaplan.
Kaple – lat. cappella, capella = plášť. Původně místnost, kde byl uchováván plášť sv. Martina biskupa v Tours. Později název pro menší kostely, viz chrám.
Kardinál – lat. cardo = stěžejní bod, hlavní, základní, veřeje, panty na dveřích. Původně označení správců (jáhnů) sedmi (později 14) chudinských čtvrtí Říma, později papežského dveřníka. Název přenesen na papežovy poradce. Člen sboru, který má právo volit nového papeže. Zvláštní funkce je kardinál – vikář, kterého jmenuje papež a který za něj řídí římskou diecézi. Je biskupem ostijským a děkanem kardinálského kolegia.
Papež jmenuje kardinály veřejně nebo in petto = uvnitř (v srdci), ale pokud do své smrti neinformuje konsistoř, není toto jmenování platné. Odznakem hodnosti je p urpurový (červený) klobouk, který symbolizuje odhodlání na obranu církve prolít vlastní krev. Sbor kardinálů je poradní orgán papeže. Každý kardinál je možný nástupce papeže (korunní princ). Východní katoličtí patriarchové patří mezi kardinály.
Kardinál – jáhen = kardinál, který má na titul jedné ze 14 římských farností.
Kardinál – kněz = má titul některého z římských kostelů.
Kardinál – biskup = má titul jedné ze 6 diecézí v okolí Říma: Ostie, Silva Candida (Santa Rufina), Albano, Sabina, Tusculum (Frascati), Praeneste (Palestrina).
Kastelum – lat. (castellum), zdrobnělina castrum = pevnost, opevněné místo – hrad, vojenský tábor. Útočiště v době válek. Slovensky kaštiel = zámek. Viz kostel.
Kasule – lat. casula = stříška, chýška. Název pro široký plášť sahající k zemi na způsob stanu s otvorem pro hlavu, po stranách vyhrnován na ruce. Zdobené vrchní roucho kněze při bohoslužbách (ornát). Z tohoto označení vzniklo i české slovo košile.
Kataři – viz kacíř.
Katedrála – lat. cathedra (z řec. καθέδρα – kathedra), katedra = stolec, trůn. Označení biskupských chrámů, kde stálo křeslo pro biskupa (jako učitele v církvi), dříve název Stoliční chrám, viz chrám.
Katecheta – řec. κατ ηχέώ (kat echéo, katechésis) = vyučuji, učím. Katecheta = učitel náboženství. Většinou kněz, který učil katechumeny a připravoval je na křest.
Katechismus – řec. κατ ηχέώ (kat echéo, katechésis) = vyučuji, učím, vyhlášení. Výuka náboženství, učebnice o víře (katechizmus).
Katechumen, katechumenát – řec. κατηχέομαι (katechéomai) = jsem vyučován (žák). Období přípravy na křest. Katechumeni se zúčastňovali pouze bohoslužby slova (do kázání a před bohoslužbou oběti bývali propuštěni slovy „ite missa est“ = jděte, jste posláni) a nebyli dál přítomni bohoslužbě oběti). Viz missa, mše.
Katolický – řec. καθ ολον (kath olon) = pro všechny, všeobecný.
Kazatelna – vyvýšené místo v kostele, aby byl kněz vidět a slyšet. Kazatelny stály na tzv. evangelní straně (evangelijní strana) - pravá strana kostela (levá strana při pohledu k oltáři). Z kazatelny se četlo evangelium. Na levé straně (při pohledu k oltáři pravá) se četlo čtení zvané epištola, proto tato strana kostela se nazývala epištolní.
V katolických kostelích se kazatelny přestaly používat po roce 1969. V protestantských církvích se kazatelny používají.
Kenaan – hebr.: = snížený, nížina, jméno Chámova syna
Kenotaf – = vosková figura světce s jeho ostatkem ve skleněné rakvi, používané hlavně v baroku.
Klášter – lat. claustrum = závora, zámek na klíč, hráz, pouta. Všeobecné označení pro řeholní domy. Podle prvních klášterů jsou tak nazývány i pozdější řeholní domy (konventy, kartouzy, komendy, kanonie a další).
Klausura – lat. clausum = závora na klíč, pro veřejnost uzavřený prostor v klášteře. Zákaz vstupu osobám druhého pohlaví. Do ženské klausury nesmí vejít muži, do mužské nesmí vstoupit ženy.
Klerik – řec. κλήρος (kléros) = úděl, osud, lat. clericus = duchovní (klérus – duchovenstvo).
Klerika – oděv pro kleriky = černá suknice (sutana) pro kněze, fialová pro biskupy, červená (bílá s červeným lemem v Africe a Asii) pro kardinály, bílá pro papeže (premonstráty, dominikány aj.). Na rozdíl od taláru přiléhá nahoře k tělu. Viz sutana.
Klekání = zvoněním zvonů k modlitbě „Anděl Páně“, si věřící 3 x za den připomínají zvěstování Panně Marii, kde při slovech „Slovo se stalo tělem“ se kleká. Viz Ave.
Kmotr – lat. compater = spoluotec. Kmotr a kmotra se zaručují, spolu s rodiči, svou vírou za dítě a mají pomáhat rodičům s křesťanskou výchovou dítěte. Kmotr je při křtu, nebo biřmování. Nepokřtěný účastník není kmotrem, ale svědkem křtu.
Kmotřenec, kmotřenka = dítě, za které se zaručili kmotři svou vírou.
Kněz – staroslověnsky kňjaz (slovensky kňaz), kniež, kněž = kníže, panovník – kníže byl v pohanských dobách ve slovanských zemích i nejvyšším obětníkem – knězem. Kněžské svěcení šestá svátost a druhý stupeň svěcení duchovních osob (jáhenské, kněžské, biskupské). Na kněze světí biskup. Kněz nosí štolu přes ramena. V katolické a pravoslavné církvi může být vysvěcen na kněze pouze pokřtěný muž.
V anglikánské církvi mohou být svěceny i ženy. V protestantských církvích se titul neužívá, kněžské svěcení není, duchovní je ordinován (uvedení do úřadu). V židovství titul kněze zanikl zbořením jeruzalémského velechrámu. Viz presbyter, jáhen.
Kněžiště – řec. πρεσβύτής (presbytés) = kněz, lat. presbyterium = kněžiště, místo pro kněze, nejdůležitější místo kostela. V katedrálách, klášterních a kolegiátních kostelích má název kněžský chór. Kůr, kde se kněží modlí kněžské modlitby. Kněžiště bývá vyvýšeno o několik schodů, aby věřící viděli na oltář. Mezi presbytářem a ostatním prostorem chrámu bývá „vítězný, triumfální“ oblouk. Viz presbytář, chór.
Kodex – lat. codex = kmen, dřevěné desky na psaní, kniha, spisy, seznam, sbírka zákonů.
Koinonie – řec. κοινονια (koinonia) = bratrské společenství.
Kolárek, kolár– lat. collum = krk, collarium = nákrčník, límec, bílý límeček nebo roláček kolem krku na klerice, jeden ze symbolů kněze.
Koleda – lat. kalendae = kalendář, 1.den každého měsíce. Později rytmická píseň a obdarování chudých koledníků. Původní koleda byla na svátek sv.Štěpána 26.12., na památku toho, že jáhen sv. Štěpán rozděloval almužny chudým.
Kolekta – lat. collecta, colligo = příspěvek, daň, shromažďuji, shrnuji. Vstupní (orace) modlitba mše svaté, ve které je obsažen daný svátek (kollekta), končí slovy: „Skrze Krista, našeho Pána...“, skrze = přes, pro něho – pro jeho zásluhy.
Komenda – klášter rytířského řádu
Komunio, komunia – lat. communio = společenství (communis – komunis = společný, obecný). Modlitba před společným svatým přijímáním, postcommunio = závěrečná modlitba mše po svatém přijímání. Komunita = společenství lidí, kteří se podílejí na společném jídle.
Komže – lat. camisia = košile, spodní lněný šat. Volné bílé roucho s úzkými rukávy sahající ke kolenům (rocheta).
Koncil – lat. consilium = rada, porada, poradní sbor, sněm. Shromáždění biskupů a dalších církevních představitelů svolaných papežem k projednání závažných záležitostí celocírkevního významu.
Kongregace – lat. congregatio = shromáždění, komise Svatého Stolce vedené kardinály. Také název pro řeholní společenství, které na rozdíl od řádů skládají pouze jednoduché časné nebo věčné sliby. Nebo označení skupiny opatství OSB (např. Slovanská kongregace)
Konfese – lat. confessor = vyznavač, v přeneseném smyslu zpovědník. Označení hrobu mučedníka s oltářem (sv. Petra, sv. Pavla).
Konkláve – lat. con clave, con clavis = pod klíčem, papežská volba, která se koná v uzamčeném prostoru s vyloučením veřejnosti. Kardinálové jsou na volbu uzavřeni v Sixtinské kapli, ubytováni v papežském Domě svaté Marty. Odloučeni od sdělovacích prostředků, nesmí mít telefon ani jiné zařízení. Průběh volby si nesmí sdělovat ani mezi sebou. Mají k dispozici lékaře a osobního tajemníka.
Konkordát – lat. con cordatus = spolu nadané srdce, sjednocený, smířený. Dohoda mezi svatým Stolcem a státem, zaručuje církvi práva v dané zemi.
Konsekrace – lat. consecratio = posvěcení, zasvěcovat, obětovat, zbožnit, zvěčnit, Proměňování při mši svaté, svěcení osob, kostela nebo oltáře.
Konsistoř – lat. consistorivm = shromaždiště. Původně zasedací síň císařské rady, později označení císařské rady, poradní sbor papeže nebo biskupa.
Konvent – lat. conventvs = schůze, shromáždění, sněm členů kláštera. Také část kláštera jako obydlí řeholníků. Konventuál je řeholník s hlasovacím právem v klášteře.
Konverze – lat. conversio = obrácení se (na víru, konverse), viz proselyta.
Konvrš – lat. convictor = společník (doslova spoluvítěz), laický bratr v klášteře.
Korán – arab. kvoran, qoran, al – Kuran = přednášení, čtení. Posvátná kniha muslimů v islámském náboženství, má 114 súr (kapitol). První je súra Al-Fátiha (Otvíratelka), viz taliban.
Korpus – lat. corpus = tělo. Obraz nebo socha Ježíše Krista na kříži. Corpus Christi = Tělo Kristovo (slova kněze při svatém přijímání). Viz krucifix.
Korouhev – obdélníkové církevní prapory s vyobrazením některého světce, na vrcholu žerdě je připevněný kříž (vexillium). Barvy korouhví byly rozděleny podle příslušného stavu: bílé nesly školní děti, fialové nosily ženy, muži měli červené korouhve.
Korporál – lat. corporalis = tělesný. Ubrousek pod patenu s hostií a pod kalich s vínem, při mši proměněné v Kristovo Tělo (viz korpus) a Krev.
Kostel – první kostely bývaly na opevněných hradech, nebo samy bývaly opevněny. Viz kastellum, chrám, dóm.
Krédo, kredo – lat. credo = věřím. Začátek křesťanského vyznání víry („Credo in unum Deum = věřím v jednoho Boha...“). Viz dogma.
Kredenc – lat. credere = svěřovat. Skříňka, do které byly původně ukládány peníze a jiné cennosti. Později součást ostaního nábytku. V kostele se používá kredenční stolek na položení cenných předmětů k bohoslužbě. Viz abak.
Kristus – řec. ΧΡΕΣΤΟΣ, Χριςτος = Chrestos, Christos, lat. Christus (Unctus = Pomazaný /olejem). Král poslaný od Boha, Vykupitel a pomazaný olejem (balsámem - křižmo).
Kristus není Ježíšovo příjmení, ale titul (hebr. Mesiáš). Znázorňuje se monogramem XP = ChR (XPISTOS). Stejný monogram PX se používá pro latinské PaX). Další titul Ježíše: „Syn člověka“ = ben /bar/ Adam nebo „Syn Boží“, „syn Davidův“ = král.
Kropenka – nádoba na svěcenou vodu u vchodu do kostela nebo malá kropenka do ruky k různým obřadům.
Krucifix – lat. crucifixus = ukřižovaný (Kristus). Z toho vzniklo klení „kruci“ ap. Viz kříž, korpus, sakra.
Kruchta – hudební kůr, chór. V kostele vyvýšený prostor pro zpěváky, může být i podél bočních stěn.
Krypta – řec. κρυπτώ (kryptó), latinsky cryptoporticus = krytá chodba, místnost, pohřební prostor pod kostelem.
Křest – řec. βαπτισμα, lat. baptisma. První svátost ustanovená Kristem pro přijetí do církve, viz baptisterium. Ten, kdo je křtěn, je nejdříve označen olejem katechumenů, potom pokropen vodou se slovy: N. (jméno), já Tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
Křesťan – řec. Χρεςτος (chrestos), lat. christian = kristovec, patřící Kristu. Ten, kdo přijal křesťanství, také přijatý (pomazaný, poslaný) od Krista.
Kříž – lat. crux, crucis, popravčí nástroj Féničanů a Římanů. Od 4. století se stal kříž symbolem křesťanské církve, viz krucifix. Levá a pravá strana kostela se určuje podle kříže na svatostánku. Viz oltář.
Křižmo – řec. χρίσμα (chrísma) = mast, lat. chrisma = smíšený olivový olej a balsám. Používá se ke křtu, biřmování, svěcení ap.
Olivový olej znamená milost Ducha Svatého jako ochranu proti nepříteli (řečtí a římští zápasníci si natírali tělo olejem, aby je nepřítel nemohl držet). Balsám (balzám) znamená čistotu od nákazy hříchu, jako balzám chrání před hnilobou a vydává příjemnou vůni.
Při katolických obřadech jsou používány tři oleje:
olej katechumenů (OC - oleum catechumenorum) z olivového oleje se používá při udělování svátosti křtu.
Křižmo (Ch - oleum chrismatis, Sanctum Chrisma) se používá při křtu, biřmování, svěcení kněží a biskupů, svěcení kostelů a oltářů. Název oleje souvisí s titulem Kristus = Pomazaný.
Olej nemocných (OI - oleum infirmorum /ne mocných) z olivového oleje se používá při svátosti pomazání nemocných. Oleje se světí v biskupské katedrále na Zelený čtvrtek při mši zvané Missa Chrismatis.
Křtitelnice – místnost nebo nádoba na udělování křtu. Viz baptisterium.
Kukula – lat. cuculla = sáček, kornout. Svrchní roucho mnišských řádů se širokými rukávy a kapucí.
Kurie – lat. curia = dvůr (Kúrie). Původně označení selský dvůr, později senátní, panovnický a papežský dvůr, hlavním úřadem papežské kurie je státní sekretariát (předsednictvo vlády).
Kůr – hudební kůr (balkon), kruchta je vyvýšené místo v kostele pro hudebníky a pěvecký sbor. Kanovnický nebo mnišský chór je v kněžišti. Viz chór.
Kustodie – lat. custodia = pečování, péče. Liturgická nádoba na uložení konsekrované (proměněné) velké hostie. Nazývaná také repositorium (úložiště). Viz pyxida.
Kvardián – ital. quardiano = strážce, představený františkánského kláštera, viz rektor, velmistr, opat, superior.
Květná neděle – název podle palmových větví, které dávali lidé Ježíšovi při jeho slavnostním vjezdu do Jeruzaléma. Používají se posvěcené rozkvetlé větvičky jívy – kočičky. 6. postní neděle = Dominica Palmarum = neděle palem (také zvaná 2. Pašijová – při mši sv. se čtou Pašije = evangelium o umučení Páně). Pro tuto neděli se používá červená barva, symbol krve. Viz Svatý týden.
Kyriaké – řec. Κυριακέ (Kiriaké, Kiriakí) = patří Pánu (Kyrios = Pán), řecký název pro neděli, – viz církev.
Kyrie eleison – řec. Κύριε έλέισον = Pane smiluj se (jméno Kyril, Kiril, v latinském přepisu Cyril, Ciril).
L
Laik – řec. λάος (laos) = lid, používá se ve smyslu neodborník.
Lapsi – lat. lapsus = klesnutí, smeknutí. Odpadlí křesťané, hlavně ve 3. a 4. století.
Latrie – klanění vyhrazené jedině Bohu. Bohu se klaníme a svaté ctíme. Je jim vzdávána úcta = dulie, protože došli k Bohu. K světcům se věřící modlí o přímluvu u Boha a neklaní se jim. Klanění je vyhrazeno pouze Bohu. Bůh je Svatý v celé plnosti. Část této svatosti mají i osoby, které jsou s Ním a u Něho. Oficiálně prohlášení světci jsou zapsáni v kánonu (viz kanonizace) a neprohlášeni světci jsou lidé zemřelí v milosti posvěcující. Slavností Všech svatých 1.11. je prokazována čest všem lidem, kteří jsou v nebi. Zvláštní úctu mezi svatými má Panna Maria. Ta je ctěna v církvi katolické, anglikánské a pravoslavné.
Protestantské církve nectí Pannu Marii ani svaté.
Lavabo – lat. lavatio = mytí, koupel (lavor – nádoba na mytí). Ubrousek nebo ručník na utření omytých rukou kněze při obětování ve mši svaté. Druhé lavabo je položeno u svatostánku na levé straně, aby bylo na dosah pravé ruky kněze.
Lávra – rusky Λabpa (lavra) = jeskyně, bydlení poustevníků. Dnes označení pravoslavného velkého a významného kláštera. Viz monastýr.
Legát – lat. legatus = vyslanec, posel, mimořádný papežský vyslanec, (delegát = pověřenec). Viz nuncius.
Legenda – lat. lego, legere = co má být čteno, podle zákona uloženo, podle práva odkázáno a stanoveno (legitimní). Tímto slovem byly nazvány životopisy svatých, které se četly na jejich svátek. Ve středověkých životopisech světců bylo popsáno mnoho zázraků. Protože lidé moderní doby zázraky neuznávají, začali příběhy v legendách považovat za vymyšlené, pohádkové. Názvem legenda začalo být označováno něco nepravdivého, neskutečného, případně lživého.
Lekcionář – lat. lectio = čtení, výběr (lekce). Kniha ke čtení úryvku z Písma Svatého při bohoslužbě.
Lektor – lat. lector = ten, kdo čte, čtenář, předčitatel. Jeho úkolem je číst při mši svaté úryvek z Písma Svatého, mimo evangelia. Do r. 1965 byl lektorát druhé nižší svěcení duchovních osob, viz jáhen, ministrant.
Letnice – letní svátek, letní žně, původně židovský svátek Oznámení Desatera na hoře Sinaj. V křesťanství slavnost Seslání Ducha Svatého, Svatodušní svátky, zvané Padesátnice, řec. Πεντηκοστή ή μέρα – Pentokosté éméra, lat. Pentecostes = Padesátý den (50 dní po Velikonocích, 10. 5. –13. 6.). Někdy dochází k omylu a záměně s názvem Svatodušních svátků = svátky Svatého Ducha a svátek Památky zemřelých – Dušiček 2.11.
Librista – lat. libris - kniha - nostitel misálu nebo darů.
Litanie – lat. litatio = usmíření božstva. V křesťanství prosebné modlitby. Pro veřejné pobožnosti jsou schváleny litanie: k nejsvětějšímu Srdci Páně, Loretánské k Panně Marii, k sv. Josefovi, ke všem svatým a k českým patronům. Ostatní litanie jsou pro soukromé pobožnosti.
Liturgie – řec. λειτουργια (leitourgia), λέιτος (leitos) = veřejný, εργον (ergon) = úkon, služba), spojená duchovní a pozemská služba. Bohoslužba – mše svatá je oslava Boha pro spásu člověka.
Liturgika nauka o posvátných bohoslužebných obřadech, místech, nádobách, knihách a osobách.
Loď – chrámová loď, od gotické doby nazvaná podle obráceného tvaru (lodního kýlu) a podle toho, že shromážděni věřící jsou schováni před pohromou jako učedníci na lodi s Kristem. Prostor kostela je rozdělen sloupy na několik lodí, prostřední část chrámu je hlavní loď, ostaní jsou postranní lodi (vedlejší nebo severní a jižní loď). Některé kostely mají ještě příčnou loď, tím vzniká v půdorysu tvar kříže (křížení lodí).
Logos – řec. λογος = slovo, učení. V evangeliu sv. Jana je takto pojmenován Ježíš Kristus. Viz teologie.
Lot – hebr. = ukrytí, syn Abrahámova (Abramova) bratra Arana. Píše se o něm v 1. knize Mojžíšově (Gen 12, 5; 13, 5 – 14; 19,1 – 36).
Lucifer – lat. lucis ferus = nositel světla (Světlonoš, Jitřenec), svržený, padlý anděl (archanděl). Kníže pekla, vůdce ostatních padlých andělů. Viz ďábel, satan.
Lunula – lat. = půlměsíček, měsíček. Držadlo na upevnění velké hostie v monstranci (někdy zvaný melchisedek, podle krále a kněze Melchisedecha ve Starém Zákoně).
Luther – Martin Luther (Luter) 1483–1546, německý reformátor, zakladatel evangelického směru luteránské církve. Viz Kalvín, protestant, Wiclif.
M
Mapa – vrchní plátno na hlavní oltář. Původně bylo hodně škrobené a skládalo se jako listy mapy. Z toho vzniklo toto označení.
Mana – hebr. man-hú = co je to? Otázka Izraelitů na poušti, když viděli malé chleby, padající z nebe (Ex 16,13-15).
Mandorla – lat. = mandle. Svislá svatozář ve tvaru mandle (elipsy) okolo postavy Boha nebo Panny Marie. Na mozaice Zlaté brány katedrály sv. Víta v Praze je sedící Kristus v mandorle. Viz aureola, nimbus.
Manicheismus – perský učenec Mani ve 3. století, který se považoval za proroka a učil, že svět je rozdělen na dvě části: božský svět dobra a ďábelský svět zla.
Manželství – sedmá svátost ustanovená Kristem. Tato svátost udělená před Bohem by měla utvrzovat manžele ve víře v Boží pomoc, vzájemné lásce a toleranci.
Manipul – lat. manipulus = hrst, náruč (otep, snop, ozbrojená ruka – vojenská četa – třetina kohorty). Šátek k utírání potu. V církvi sešitý pruh látky na navléknutí na levou ruku ve stejné barvě jako ornát (od r. 1965 se nepoužívá).
Martyrium – řec. μαρτυρια (martyria) = svědectví (mučednictví). Svědectví směrem ven od sebe, pozvání ke svědectví směrem k sobě dovnitř. Označení místa svědectví o Kristu smrtí mučedníka, mučedniště.
Martyrologium – řec. μαρτυροπογιομ (martyrologiom) = svědectví (mučednictví). Kalendářní seznam světců.
Massa – pokušení a Meriba – svár. 2. Mojžíšova – Exodus 17, 7.; Ž 95, 8; Žd 3, 8. Místo na poušti, kde Mojžíš dal Židům vodu.
Melchisedech – hebr. malkí sádek = král spravedlnosti. Ve starém Zákoně král a kněz města Salemu (Jeruzaléma), který obětoval chléb a víno jedinému Bohu.
Memento – lat. memoria = paměť. Při mši svaté je modlitba memento defunctorum = vzpomínka na zemřelé (de-functus = /vyřazen/ z činnosti, z funkce). Memento mori = pamatuj na smrt.
Menza – deska na horní části oltáře.
Metropolita – řec. μητρόπολιτές (metrópolités) = člověk z hlavního města (μητρόπολις –metrópolis, metropole). Jeden z titulů arcibiskupa, pokud je v hlavním městě státu, nebo v určité provincii (oblasti, např. arcibiskup pražský, metropolita český; arcibiskup olomoucký metropolita moravský).
Pravoslavný metropolita má titul Jeho Blaženost.
Mesiáš – hebr. Maší-jah = Pomazaný Boží, pomazaný na krále, zachránce poslaný od Boha. Hospodinův Pomazaný byl titul izraelských králů, (1 S 2,10.; 24,7.; Pl 4,20). Perský král Kýros je u Izaiáše 45,1 za Hospodinova Pomazaného, protože byl Božím nástrojem.
Podle židovského výkladu to bude Mašíach ben David, ideální král, narozený jako jeho předek David v Betlémě a nastolí mír a Boží vládu (Mi 5, 1 – 4). Viz Kristus .
Mešita = muslimská modlitebna, věž se nazývá minaret.
Metanoia – řec.μετανοια (metanoia) = obrácení, změna smýšlení.
Miniatura – lat. minima (minor, minus, parvus) = malý, nepatrný. Středověká ruční malba (iniciál), později malba na dřevě, porcelánu a dalších materiálech.
Ministrant – lat. ministrantus (minister - ministr) = malý pomocník, služebník. V církvi přisluhující knězi při bohoslužbě = ministrance. Viz akolyta, lektor, jáhen.
Ministerium – lat. = služba, služebnost, úřad (ministerstvo).
Misál – lat. misale, ordo missae = řád mše. Mešní kniha s texty pro mše na celý rok, mimo čtení z Písma, viz misie, mše.
Misie – lat. missio = propuštění ze služby, poslání k někomu, viz mše, missa.
Missa – lat. = mše. Označení katolické bohoslužby podle poslední věty Ite missa est = jděte, jste propuštěni (ze služby), poslání k někomu. Při bohoslužbě v prvokřesťanských dobách, touto větou začínala i končila bohoslužba oběti (před ní bývali propuštěni katechumeni a nebyli dál přítomni bohoslužbě oběti), dostala celá bohoslužba označení missa (mše). Obřad křesťanské bohoslužby ustanovil Ježíš Kristus při velikonoční večeři (Poslední večeře Páně). Viz mše, misie, katechumen.
Mišna – hebr. = souhrně právní řád.
Mitra – řec. μίτρα (mítra, mítrós) = věnec. Pokrývka hlavy pro biskupa. Vznikla z původní bílé kuželovité čepice řeckých státních hodnostářů = kamelankos. Promáčknutím špice vznikly dva výběžky, původně do stran. Později byly otočeny dopředu a dozadu. Od 12. století součást biskupského oděvu. Někdy udělená jako výsada a právo ji nosit opatům, kanovníkům a jiným prelátům. Vpředu a vzadu vybíhající do špice, na zadní straně jsou dvě stuhy (fimbrie), které splývají na záda biskupa. Ve středověku bohatě zdobená.
V nezměněné podobě kamenlaka zůstala tiára, na kterou byly během středověku dány tři koruny. Viz tiára, infule.
V pravoslaví je mitra podobná císařské koruně. Právo nosit mitru (mitrát) mají v pravoslaví i někteří kněží s titulem mitroforní protojerej (mitr. prot.) = řecky: mitros, forein = mitru nosit, protos - první, hieros - kněz.
Mnich – řec. μοναχος (monachos) = sám, jeden. Původně označení poustevníka, později člena řeholního řádu, který žije v klášteře pod vedením opata. Viz monastýr, inklús, reklús.
Modlitba – staroslovansky molit = prosit, mluvit. Modlitba je rozhovor s Bohem. Je modlitba oslavná, děkovná, prosebná. Může být naučená, čtená z knihy nebo vlastními slovy.
Mohamedán – evropské označení vyznavače islámu podle zakladatele Mohameda, Muhammada. Ve středověké terminologii byl používán název machometáni, machometi. Viz muslim.
Monastýr – řec. μοναστυριος (monastyrios) = klášter, původně místnost pro jednoho mnicha (monos = jeden). Název se používá ve východních církvích (pravoslaví) pro pojmenování pravoslavných klášterů. Viz lávra, klášter.
Monofysitismus – řec. μονος φυσιος (monos fysios) = jedna přirozenost. Ve 4. a 5. století bludné učení cařihradského patriarchy Nestoria, že Kristus měl pouze jednu božskou přirozenost, byla mu upírána přirozenost lidská. V r. 431 byl svolán koncil do Efezu, který prohlásil jednotu božské a lidské přirozenosti Krista – Bohočlověka a prohlásil, že Matka Kristova je Bohorodička.
Monoteismus – řec. μονος Θεος (monos Theos) = jeden Bůh, jednobožství, (židovství, křesťanství, islám – monoteistická náboženství), viz polyteismus.
Monoteletismus – řec. μονος τελέτισιος (monos teletisios) = jedna vůle. V 6. století další bludné učení o jedné vůli Ježíše Krista. II. Cařihradský koncil v r. 553 a III. Cařihradský koncil potvrdil dvě Kristovy vůle – lidskou a božskou.
Monsignor (monsiňor) – z franc. mon signore (Monseigneur – monseňér) = můj pán. Ve Francii původně titul krále (monseigneur le roi), pak šlechtický titul mladšího královského bratra a dauphina (dóféna – následník francouzského trůnu). V 17. století titul všech princů z královského rodu. Dnes titul používají rytíři. Jeho nostitelé byli později knížata, kardinálové a preláti.
Titul Monsignor uděluje papež biskupům a zasloužilým duchovním. V katolické církvi před rokem 1968 náležel nositelům více druhů čestných titulů. Od roku 1968 se uděluje kněžím, kteří jsou nositeli čestných uzn ání. Automaticky je udělován úředníkům Římské kurie označovaným jako apoštolští protonotáři. Může jich být 7 a získávají ho po dobu své funkce.
Titul dostávají biskupové, arcibiskupové a po dobu funkce ho vlastní i generální vikáři. Oficiálně může nositel některého z titulů užívat titul pouze po dobu pontifikátu papeže, který mu titul udělil. Je však zvykem, že nově zvolený papež tituly, které udělili jeho předchůdci, jejich držitelům ponechá. Titul se dříve zkracoval Msgre., Msgr. Dnes se zkracuje Mons.
Monstrance – lat. monstrare = ukazovat (= do výšky, ukazovat ve výšce). Mons = hora. Monstrum = nadpřirozené znamení, nadpřirozený úkaz, zjevení.
Bohoslužebný zlatý předmět k vystavení Nejsvětější Svátosti. Bývá vystavována na oltáři k uctění skrytého božství Ježíše Krista. Gotické monstrance měli podobu ozdobné věžičky, později se zhotovovaly ve tvaru zářícího slunce s paprsky, s vyšší nohou, s křížem na vrcholu, s postavami Boha Otce a holubicí Ducha Svatého. Středověká (husitská) monstrance představovala slunce s paprsky, uprostřed s okénkem pro hostii. Slunce bylo upevněno na tyči a nosilo se v procesí (obraz v Jenském kodexu).
Motu proprio – lat. mottu proprio = z vlastního popudu (pohnutí, hnutí, pohyb). List papeže, kterým upravuje, přikazuje nebo nařizuje nějaký předpis.
Mozeta – lat. mos = zvyk, obyčej, způsob (způsob označení). Krátká pláštěnka s kapucí (od ramen k loktům) používaná k modlitbám v chóru, vpředu zapínaná na knoflíky.
Mše – lat. missa = označení katolické bohoslužby. Podle poslední věty Ite missa est = jděte, jste propuštěni (ze služby), poslání k někomu. Při mši svaté v prvokřesťanských dobách touto větou končila bohoslužba slova (po ní bývali propuštěni katechumeni a dál nebyli přítomni bohoslužbě oběti). Bohoslužba oběti touto větou také končila. Podle toho dostala celá bohoslužba označení mše (missa). Obřad křesťanské bohoslužby ustanovil Ježíš Kristus při velikonoční večeři (Poslední večeře Páně). Viz misie, oltář, katechumen.
Muslim – arab. mus llím-ís-llamú = oddanost Bohu. Pravověrný muslim se musí modlit 5 x za den směrem k Mekce (nejposvátnější město islámu, další je Medina a Jeruzalém), viz islám.
Mystik – lat. mysterium = tajemství. Člověk zasvěcený do tajemství. V křesťanství člověk se zvláštním darem poznání a tajemství.Mystérie jsou obřady přístupné jen zasvěceným osobám.
N
Navikula – lat. navicula = loďka. Nádoba na kadidlo.
Navikulář – lat. naviculus = lodník. Ten, kdo nosí lodičku na kadidlo.
Neděle – den, kdy se nedělá žádná práce. Pro křesťany je to zasvěcený den na památku Ježíšova vzkříšení. Tento den patří Bohu. Dominica Palmarum = neděle palem zvaná Květná neděle, Velikonoční neděle, Bílá neděle. Viz Dies Dominica.
Nejsvětější Svátost – viz Svátost.
Nekrolog – lat. necrologium = seznam zemřelých, pohřební promluva.
Neofyta – řec. neos fyton = nový tvor, nová rostlina. V církvi je to nově pokřtěný člověk. Neofyté byli křtěni na Bílou sobotu a dostávali bílé roucho, které nosili až do další neděle (2. neděle velikonoční).
Nepot – lat. nepos = vnuk, potomek. Nepotismus byl ve 14. – 18. století (nejvíce rozšířený v době renesance v 15. – 16. století), kdy papežové udělovali vysoké církevní hodnosti příbuzným. Prvním byl 189. papež Mikuláš III. (1277 – 1280), poslední 251. papež Pius VI. (1775 – 1799). Nepotismus udělilo 19 z 266 papežů.
Nimbus – lat. nimbus = mrak, kruh. Svatozář ve tvaru kruhu kolem hlavy světců. Zvláštní nimbus ze všech světců má pouze Panna Marie – 12 hvězd a český kněz sv. Jan z Nepomuku – 5 hvězd. Viz aureola, mandorla.
Noviciát – lat. novus = nový. Doba zkoušky stanovená církevním právem pro čekatele řeholního života, zpravidla jeden až tři roky, novice vede řeholník zvaný novicmistr nebo řeholnice novicmistryně.
Nuncius – lat. nuntius = oznamovatel, zpravodaj, ohlašovatel. Diplomatický zástupce Svatého Stolce – Vatikánu i jiného státu. Od Vídeňského kongresu v r. 1815 je nuncius v mnoha zemích doyenem (nejstarším členem) diplomatického sboru, viz legát.
