Liturgie a svátosti
svátosti: (ustanovil Ježíš Kristus během svého veřejného působení)
Křest – Mt 28,19 – 20.; Mk 16,16.; J 3,5.
Biřmování – Sk 2,38.; Sk 8,14 – 17.
Přijímání – Mt 26,26 – 28.; L 22,19.; J 6, 48. n.
Pokání – J 20,22 – 23.
Kněžství – Mt 28,19.
Manželství – Ef 5,32.
Pomazání nemocných – Mk 6,13.; Jak 5,14-15
----------------------------------------------------------------------------------------------------
Křest:
Biřmování: východní církve si uchovaly jednotu iniciačních svátostí. Tuto jednotu západní církve ztratily. V byzantském obřadu je pokřtěný pomazán od kněze. Při bohoslužbě se biřmovanci podává eucharistie. Protestanstské církve biřmování zpochybnily, jako úkon, který popírá sílu křtu. Vznikl úkon začlenění do plného členství sboru nazvaný konfirmace.
================================+=======================
LITURGIE - mše svatá je Ježíšova modlitba (nová smlouva s Bohem)
27.11.1999 – 4. 3.2000 (biskup Dominik Duka, biskupství Hradec Králové)
Liturgie (řecky leitourgia = spojení duchovna s pozemskou službou) je vrcholnou modlitbou – veliké dění v duchovní oblasti, většinu lidí modlitba nebaví – doma, v kostele.
Modlitba je setkání s Bohem, je to jako když se setkají dva lidé, kteří si mají co říci
(jsem něčeho plný – radost, trápení), vyladit se na toho druhého – více naslouchat než mluvit. U modlitby se často zapomíná na to, že důležitější je to, co říká Bůh, a že mi Bůh naslouchá.
Modlitba vyžaduje péči: při společném setkání musí být ohled na druhé (orchestr, kolektivní sport, společná oslava, společenství druhých člověka nese. Společná modlitba má být ohleduplná, v soukromí si můžu říkat co chci, dělat si co chci, ale při společné modlitbě musím mít ohled na druhé, ale i v liturgii jsou místa ticha, prostor pro ztišení.
Při mši svaté se obracíme k Otci „...modleme se... skrze Krista“, skrze Něho, přes Něho děkujeme Otci, dobré dílo chválí Tvůrce (i u výrobku pochválíme autora – kdo to dělal, vařil, maloval – je to pěkné, dobré, hezké ap.). Poděkování je víc než pochvala, je to vděčnost: „ Děkuji Ti Otče, Pane nebe a země “. Mše v našem podání není důstojná, jak by měla být, ale smutná, my sami se tváříme smutně. Eucharistie = dobrý vděk, děkování, díkůvzdání – díkůčinění (vzdávám díky)
Musíme si uvědomit, že:
1) Kristus je přítomen a scházíme se v Jeho Jménu, to znamená mít navzájem o sebe zájem a nesedět s mezerami 3 a více lavic
2) přítomen ve svém slovu jako Boží Slovo, prostřednictvím Božího dopisu se setkám s blízkým člověkem
3) přítomen v Eucharistii, společně se Ním setkám a setkáme u stolu při hostině ve vztahu Hostitel – host
Liturgie je drama – trochu divadlo, ale prožité, ne hrané, je to silně poznat a stane se z toho tragikomedie. Námitka – co nového ve mši, vždyť má stejná slova, je to stále stejné. Samozřejmě, že struktura mše svaté je stejná, ale liturgický rok mění texty mše svaté podle svátků a období.
Proč se vracíme domů, když je to tam stále stejné, když máme věci na stejném místě, bavíme se doma se stejnými lidmi (rodiče, děti, příbuzní) ? Rodinné i společenské události mají svůj určitý – stejný – rytmus, řád a strukturu. I malé děti slyší stejnou pohádku, chtějí ji stejnými slovy, opraví nás při malé změně, ony totiž chtějí ve své pohádce jistotu a my tuto svou jistotu máme při mši svaté.
Eucharistie je zdrojem a vrcholem života křesťanů. Setkání prvních křesťanů, to byla hrdost na Ježíše, oni byli nadšení, že se mohli sejít na bohoslužby, oni byli tak hrdí a nadšení, že neváhali položit za Ježíše i svůj život. A to dnes po nás nikdo nechce. Přesto máme sladkokyselý nálev – hrdost žádná, nadšení minimální – Ježíš uprostřed nás? Co to je? My se neptáme – Kdo to je ?
Ale nás spojuje silné pouto, sám Svatý Bůh Ježíš Kristus, který nás spojuje s Bohem Otcem i s druhými navzájem. Všichni se tváříme, že k těm druhým nepatříme, Ježíš nás zve, shromažďujeme se na Jeho pozvání a my se tváříme utrápeně, případně nezúčastněně.
Slavíme památku Ježíšovy smrti a vzkříšení, slavíme Jeho přítomnost – zpřítomnění Krista, ke mši je potřeba otevřít se, odvaha k tomu nebýt pesimista.
My stojíme na mši úplně mimo, Ježíš je přítel, no a co ! Odstojíme, odsedíme si mši a po mši prcháme (jdu na mši, byl jsi na mši, chodí na mši = chodí do kina, na fotbal).
Mše svatá je hostina, Boží hostina, Bůh je naším hostitelem a my se s Ním máme setkat. Zve nás: „ Pojď dál, těšil jsem se na tebe “. Hostina znamená přátelství. Podstata společného stolování je ta, že jsme přátelé, že se umíme starat jeden o druhého, že o něho máme zájem. V jednom klášteře se učili novicové starat jeden o druhého, při obědě se stalo, že jednomu nalili s polévkou do talíře i myš. Ten naproti si toho však nevšiml a dotyčný novic se nemohl starat sám o sebe, proto se přihlásil a řekl : „Prosím, ale on naproti nemá myš “.
Slavení smlouvy ve Starém Zákoně (Abrahám, Mojžíš) o přátelství s Bohem – rozseknutí zvířat na půl, prošli mezi nimi a říkali „ dodržím smlouvu a dostanu požehnání od Boha (shora dolů ↓ , a toto /od, do/ mi přidá →), pokud smlouvu nedodržím, ať mě Bůh rozpůlí ↓ (shora dolů) a toto mi přidá → (srazí hlavu)“, a tím se dostaneme k bohoslužebnému symbolu ┼ , nová smlouva = obnovené přátelství s Bohem. Z obětních zvířat se spálily vnitřnosti a maso bylo k hostině pro zúčastněné. V Novém Zákoně Ježíš použil lámání chleba – rozdání nejcennějšího přátelství na život a na smrt (spřísahání – zpečetění přísahy).
Ježíš ukázal, že se Boha nemusíme bát, ale mít k Němu úctu (ve SZ – bát se Boha – znamenalo mít k Němu úctu, ne strach: „Kdo se bojíte Hospodina, chvalte Ho, Izraelovo potomstvo, žij před Ním v bázni.“ (Ž 22,24.) Projevujeme úctu a chválíme Tvůrce Hospodina (kadidlo, svíce, květiny, umění).
Při svatém přijímání se máme v tichu soustředit na Ježíše, který je Živý Chléb J 6, 53 – 58; 1 K 10,16 - 17, má být ticho, bez zpěvu, může být píseň o Nejsvětější Svátosti nebo k Ježíši, mariánské písně v žádném případě.
Ite missa est (Jděte, mše byla = jděte, mše je skončena – tak zní latinský závěr mše svaté), naše odpověď Deo gratias (Bohu díky) někdy vyzní „No konečně!, Už je konec“
Jděte ve Jménu Páně – jděte v Božím Jménu mezi ostatní lidi, Bohu díky – že můžeme jít, že jsme při mši svaté načerpali sílu jít, že On bude stále s námi – jdeme v Jeho Jménu. Jdeme jménem Nejvyššího Pána světa, proč se bojíme, proč si oddychneme při konci mše svaté. Proč nejsme schopni opravdu Bohu poděkovat.
Vysvětlování liturgického jazyka je nutné nejen dětem, ale často i dospělým v církvi i mimo ni. Dětem je potřeba vysvětlovat jejich zkomoleniny : Ty jediný jsi sprchovaný – Svrchovaný, sedí na pramici (dříve se používalo = sedí na pravici) – po pravici Otce (modlitba Gloria), požehnaný plod – není plot s křížkem.
Jak sdělit zážitky ?– jak chutná citron, jak voní květina, jak ? Jak vysvětlit Eucharistii – to se musí zažít, to musí být fyzický dotyk Krista – setkání Bohočlověka a člověka. On nás obohacuje a my čerpáme, abychom mohli dávat druhým.
TEXTY o ustanovení Eucharistie
ustanovení Eucharistie v Novém Zákoně – Matouš, Marek, Lukáš.
Obřad čtyř kalichů: 1 kalich na přivítanou, po druhém kalichu slova nad chlebem, po třetím kalichu slova nad vínem a 4 kalich na závěr.
Palestinská tradice z roku 40: Mt 26, 26 – 29; Mk 14, 22 – 25. Palestinská tradice sjednocuje gesta a vychází z liturgické praxe prvotní církve.
Antiošská tradice z roku 45: L 22,15 – 20, 1 Kor 11,23 – 26. Antiošská tradice více přibližuje skutečnost Ježíšovy Poslední večeře.
Společné texty:
1) navazují na židovskou Paschu (Velikonoce)
2) důraz na dva typické obřady židovského jídla – CHLÉB a VÍNO
3) chléb = Tělo
víno = Krev (viz Iz 53, 4 a následující) = zástupná oběť za lidstvo
4) poslední večeře = smrt a vzkříšení (předjímání – anticipace oběti)
5) poslední večeře jako velká hostina v Božím království (J 6, 51 – 58)
Pascha = svátek nekvašených chlebů (původně dva svátky spojené v jeden: pastýřský – nekvašené chleby, rolnický – Pascha (Přejití),
v židovské symbolice má číselné vyjádření Velikonoc (pascha) hodnotu 80 + 60 + 8 = 148
chléb má čísla 30 + 8 + 40 = 78
víno má hodnoty 10 + 10 + 50 = 70
po sečtení hodnot chleba a vína (večeře) 78 + 70 = 148 (dostaneme číselnou hodnotu Velikonoc )
proměněný chléb a víno dohromady přinášejí vykoupení, které naplnil Ježíš Kristus
Zdánlivý rozdíl je mezi Matoušem s Markem proti Lukášovi a 1. listu Korinťanům
Mt a Mk nemá :„to čiňte na mou památku“! Vycházejí z toho, že se to tak už dříve samozřejmě konalo a proto se tato slova nemusela zapisovat.
L a 1 Kor. má : „to čiňte na mou památku“!
1 Kor. sepsán v roce 57 pro pohanokřesťany, Mk v roce 56, Mt v roce 70. Texty mají liturgický charakter
DOGMA o Eucharistii
Eucharistie je skutečná a pravá oběť (II. Vaticana), Eucharistie je tajemství, víra a srdce života církve : – památka (hebr. zikkarón, řec. anamnesis), prožívání skutečnosti, ne její opakování.
– oběť (dobrovolné a svobodné sebevydání) z poslušnosti k Otci a z lásky k lidem
– přítomnost (zpřítomnění ve chvíli konsekrace)
– hostina (společenství stolu)
oběť SZ (3. M.) – ráz prosebný, děkovný, předobrazy Krista
oběť Kristova – oběť Bohočlověka, oběť hodná Boha
oběť mše svaté – spojení večeřadla s Golgotou
Mal. 1, 11 – 12 :„ na každém místě budou přinášet mému Jménu kadidlo a čisté obětní dary“.
Kategorie jsoucna (přítomnosti):
podstata (substance) – změna podstaty : shořelé dřevo
případek (nepodstatný jev – accident), kvalita, kvantita, místo, čas, velikost, váha – změna případků : méně nebo více, ze dřeva je popel..
Při mši svaté se změní podstata chleba na podstatu Kristova Těla a Krve, ale zůstávají případky – accidenty. Je to kosmologický jev (zázrak) viděný vírou! Na kříži měl Kristus svou vlastní podobu, na oltáři má podstatu v podobě chleba a vína. (Zj 5,6 ... Beránek, ten obětovaný..., J 20, 27), na kříži oběť krvavá, na oltáři nekrvavá prostřednictvím kněze. Kněz konsekruje (lat. consecratio = posvěcení, zvěčnění, zbožtění) odděleně chleba a víno – podstata mše sv. je dvojí konsekrace.
TRANSSUBSTANTIO = přepodstatnění:
Opravdově – Kristus je přítomen i když tomu člověk nevěří
Podstatně – je přítomen ve smyslu metafyzickém – duchovním
Skutečně – Ježíš je sám osobně přítomen
Hebrejské slovo TOTO znamená tělo, ale také osobu, TOTO = já jsem to sám. V trvalou přítomnost věřili věřící (církev) od počátku, nosili si Eucharistii domů jako viaticum pro nemocné (lat. via = cesta, viaticum = na cestu), jako posilu na cestu do věčnosti. Ve středověku se začali zřizovat svatostánky (lat. tabernaculum, tabernákl = chýška, stánek), ve smyslu hebrejského šekiná = majestátní příbytek Boží přítomnosti mezi lidmi.
Eucharistií vstupujeme do života Nejsvětější Trojice → 3 Osoby = jedno božství, vyjadřuje to symbol trojúhelníku – ∆ – nebo trojlístku (sv.Patrik) – ♣ – Otec, Syn a Svatý Duch.
„Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať se spojí naše lidská přirozenost s Tvým božstvím“ (modlitba kněze při kápnutí vody do vína).
Kristova přítomnost zaniká: 1) spadnutí proměněné hostie do vody, její rozpuštění, spálení
2) vlitím velkého množství vody do vína
zaniká přítomnost, zaniká podstata (způsoby chleba a vína).
Kdy je úlomek ještě Kristovo Tělo ? Jestliže je úlomek, nebo část hostie velká tak, že je poznat chléb, pak je to ještě Tělo Krista, drobný prášek už není Kristovo Tělo. Člověk nesmí být přehnaně úzkostlivý, ale ani lhostejný (laxní).
CHOVÁNÍ A POSTOJE
je nutná důležitost postoje, sedu, pokleku, uvědomit si, že to jsou projevy úcty a pozdravu Bohu, důležité je i držení rukou, chůze. Chování má být důstojné, odpovídající Boží vznešenosti – uvědomit si přítomnost a vznešenost Boha – dobrého Panovníka a hlavně skvělého Otce. Základní postoj úcty v liturgii je stání, základní postoj při modlitbě s úctou v srdci je poklek
Před velkými slavnostmi a svátky nutnost ministrantských nácviků !
Ať každý dělá to, na co má dar. Jestliže někdo má slabý, nevýrazný hlas, ať nečte, ale dělá při bohoslužbě něco jiného, stejně důležitého.
Hlásání – čtení, sv. apoštol Pavel říká, že víra je ze slyšení. Hlavní poslání od papeže k laikovi je hlásání slovem, nikoliv slavení Eucharistie. Pravda se hledá rozhovorem, při společné shodě pak můžeme společně slavit. Pastýřská služba je určena všem pokřtěným, ne jen kněžím.
Slovo je nesmírně důležité, čtení má být srozumitelné, jasné a zřetelné! I sám Ježíš je v Janově evangeliu nazván jako Slovo – je jasný, srozumitelný!
Židé doma převyprávěli bohoslužbu svým dětem, starým rodičům a nemocným, kteří nemohli do synagogy nebo do chrámu. Jak my „převyprávíme“ mši svatou těm, kteří se nedostali do kostela nebo tam ani nepřijdou. Musíme nasát texty Slova Božího, nosit ho sebou. Panna Maria rozjímala – přemýšlela a uvažovala o tom. Panna Maria se snažila tomu všemu porozumět, v tom je nám vzorem. Nelichoťme ji pouze litaniemi, květinami a sladkými modlitbami. Přemýšlejme jako Ona o tom, co slyšíme.
ČTENÍ – nemělo by se číst z „ oleje “, je třeba si ho připravit doma nebo alespoň 2x před bohoslužbou.
Čtení v kostele musí přednášející prožívat (trochu jako herec), zdůraznit přímou řeč, vžít se do děje a přesvědčit lidi. Číst čárky, vykřičníky, otazníky, odlišit vypravěče tónem hlasu atd. Tón hlasu musí odpovídat ději textu, např: vypravěč musí odlišit vyprávění a přímou řeč – Hospodin řekl Mojžíšovi: „ Slyš Izraeli, Já Jsem Hospodin, Tvůj Bůh“ (to řekl Bůh, tato slova musí zaznít kostelem! Věta končí, tón hlasu klesá.
Čtení si třeba nahrát a pak se poslechnout. Otvírat ústa, aby málo slyšící mohli odezírat. Cvičit výslovnost před zrcadlem (tá pá, té pé, tó pó, tý pý).
Při čtení si musí přednášející uvědomit, že čte Slovo Boží, že k nám promluvil Bůh, že čte totéž co řekl Bůh. Před slovy „ slyšeli jsme Slovo Boží “ nechat mezeru za textem, při slovech „slyšeli jsme Slovo Boží “ se dívat na lidi, neutíkat od ambonu, ale důstojně odejít.
Při čtení mluvit nahlas k lidem bez mikrofonu, s mikrofonem mluvit více pomalu než při běžné řeči a nesyčet do mikrofonu, slabiky splývají, slova jsou špatně rozumět.
Čtení musí být odpozorovatelné očima, při přeřeknutí můžeme přispět k veselosti v kostele. Pán Bůh má smysl pro humor, neopravovat se, pokud se nezměnil smysl, jinak se opravit a přečíst chybné slovo znovu.
Žalmy – při čtení žalmů je nutné přednést sloku tak, aby věřící poznali, že text končí, to znamená poklesnout hlasem. Říci odpověď, nenechat to pouze na farnících, protože ne všichni lidé v kostele si ji pamatují. Při dlouhých odpovědích je lépe vybrat odpověď kratší, nebo nahradit slovem Aleluja (samozřejmě nelze v adventu a postu). Aleluja znamená Halelu Jahve = chvalme Boha (halell = chvalozpěv).
Křest se má slavit při mši v rámci farnosti. Bůh se rozhodl pro tohoto člověka, on si ho najde, i kdyby se ztratil a může se kdykoliv vrátit.
Pohřeb – od r. 1969 se používá barva fialová, která vyjadřuje pokání, ale také naději na vzkříšení. Naše pohřby jsou celé v černém a tím jsou strašidelné a beznadějně prázdné. Jistě záleží na situaci (malé dítě, mladý člověk, starý děda nebo babička), ale pohřeb by měl být přechodem ke vzkříšení ve věčném životě, ne prázdnotou. Smrt jsou dveře do jiné dimenze, do jiného života. Tato naděje pro pozůstalé chybí. Jediným věřícím bývá většinou ten, který tam leží v rakvi před oltářem.
===============================================================
Nejsvětější Oběť = mše svatá
mše svatá – lat. missa = mše, označení katolické bohoslužby podle poslední věty Ite missa est = jděte, jste propuštěni (ze služby), poslání k někomu, v prvokřesťanských dobách ( 30 – 150) touto větou začínala i končila bohoslužba oběti (před ní bývali propuštěni katechumeni a nebyli dál přítomni bohoslužbě oběti), podle této věty dostala celá bohoslužba označení mše (missa). 263. papež ct. Pavel VI. podepsal 3. 4.1969 apoštolskou konstituci Missale Romanorum, kterou zavedl nový Římský misál. 15. 8.1972 zrušil Pavel VI. nižší svěcení. 29. 1.1973 podepsal instrukci, která umožnila, pro nedostatek kněží a jáhnů, pověřeným ženám podávat Eucharistický chléb
struktura od Tridentu do II. Vatikánu od II. Vatikánu (1965)
mše svatá katechumenů bohoslužba slova
Introit (lat. introitus = vstup, vchod, příchod) vstup (vstupní obřady)
úvodní sloka písně na začátku mše svaté
při příchodu kněze k oltáři
Kyrie (řec.Κύριε έλέισον) Pane smiluj se
Gloria lat. = sláva, chvalozpěv andělů u Betléma Gloria
používaný při slavnostních mších svatých
– Gloria in excelsis Deo Sláva na výsostech Bohu
et in terra pax hominibus bonae voluntatis a na zemi pokoj lidem dobré vůle,
Kollekta (lat. colligo = shromažďuji, shrnuji)
vstupní modlitba (orace) mše svaté, Vstupní modlitba
ve které je obsažen daný svátek
Epištola (řec. epi-stola = shůry poslaná, Čtení ze Starého Zákona nebo
dopis z nebe z apoštolských listů (1.nebo 2. čtení)
Graduale (řec. grados = stupně, schody, Žalm (o velikonocích a svatodušních
původně žalm zpívaný na stupních k oltáři, svátcích se připojuje hymnus Sekvence)
do II. vatikánského koncilu zpěv před evangeliem,
kdy kněz vystupoval po schodech na kazatelnu
(o velikonocích a svatodušních svátcích
hymnus Sekvence)
Evangelium (řec. eu angelion = dobrá zpráva, Evangelium
dobré poselství, dobrá zvěst)
Kázání Kázání
Krédo – Věřím
Přímluvy
------------------------------------------------
mše svatá věřících bohoslužba oběti
Credo (Krédo, kredo, lat. = věřím,
začíná tak křesťanské vyznání víry,
Offertorium (lat. offerre = přinášet dar, obětovat) Obětování chleba a vína při mši svaté
Sekreta (lat. tichá modlitba) (tichá) modlitba nad dary
– lat. secreta oratio = tichá modlitba
Preface (lat. praefatio = předmluva, proslov) Preface
modlitba ve mši k příslušnému svátku
Sanctus (lat. sanctus = svatý) Svatý, Svatý, Svatý Pán, Bůh zástupů
zpěv před proměňováním
Sanctus, Sanctus, Sanctus Deus Sabaoth
Kánon (neměnná část mše svaté, Kánon
která je po celý rok stejná, Anafora (1.– 4. eucharistická modlitba)
proměňování, proměňování,
pozdvihování) kánon – sumersky kanonis = rákos pozdvihování
(rovně rostoucí, vzpřímený), řec. κάνωνος
(kánonos) = pravidlo, měřítko, správné měření,
seznam, ve středověku byl kánon psán
zlatým písmem, později větším písmem než ostatní
části misálu (missale = mešní kniha)
Pater noster (Otče náš) Modlitba Páně (Otče náš)
Agnus Dei (Beránku Boží) Beránku Boží
Communio (lat. communio = společenství, Přijímání
communis – komunis = společný, obecný,
modlitba před společným svatým přijímáním,
Postcommunio = závěrečná modlitba mše Závěr (závěrečná modlitba mše po
po svatém přijímání) svatém přijímání)
================+===============+===============+==============
Bohoslužba slova
(struktura bohoslužby pro akolytu) A = akolyta, L = lid, V = všichni
Úvod
píseň
A: + Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
L: Amen.
V: Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat: je to má vina, má veliká vina.
Proto prosím Matku Boží, Pannu Marii, všechny anděly a svaté i vás bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali.
A: Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného.
V: Amen.
Kyrie
A: Pane smiluj se.
L: Pane smiluj se.
A: Kriste smiluj se.
L: Kriste smiluj se.
A: Pane smiluj se.
L: Pane smiluj se.
Gloria (neděle a svátky, vynechává se v adventě a v postě!)
A: Sláva na výsostech Bohu
V: a na zemi pokoj lidem dobré vůle, chválíme tě,......
vstupní modlitba
A: Modleme se:.... po všechny věky věků.
V: Amen.
1. čtení
Žalm
2. čtení
píseň
Aleluja (v postě „ Chvála tobě Kriste, Králi věčné slávy“)
Evangelium
Homilie (kázání) čte se pouze, pokud je napsané od kněze
Přímluvy
V: .... Amen.
píseň
(rozložit na obětní stůl korporál, akolyta donese Nejsvětější Svátost Oltářní v ciboriu, a poklekne)
(Sanctus nelze zpívat ani recitovat)
Pater noster
A: Pomodleme se jak nás naučil Pán Ježíš:
V: Otče náš..., ale zbav nás od zlého.
A: Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír.
Smiluj se nad námi a pomoz nám, ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu,
ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod
našeho Spasitele Ježíše Krista.
V: Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.
A: Amen.
(vynechává se modlitba a pozdravení pokoje!)
Agnus Dei
A: Beránku Boží,
V: který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.
V: Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.
V: Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj.
(akolyta pozdvihne nad ciboriem malou hostii)
A: Hle, Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa.
Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.
V: Pane nezasloužím si, abys ke mě přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.
Přijímání: během svatého přijímání může pokračovat píseň
(akolyta přijme Tělo Páně, pak dává věřícím)
A: Tělo Kristovo.
L: Amen.
Modlitba po přijímání
A: Modleme se:.... po všechny věky věků.
V: Amen.
(ohlášky, případně modlitba za nemocného kněze)
Závěr
(akolyta nežehná, ale přežehnává se s věřícími)
A: Požehnej nás všemohoucí Bůh + Otec i Syn i Duch Svatý.
L: Amen.
A: Jděme ve jménu Páně.
L: Bohu díky.
================+===============+===============+==============
historie – vývoj liturgie (27.11.1999 KTF UK Praha – liturgické studium biskupství HK)
strany kostela se určují podle kříže na svatostánku, Ježíšova pravá ruka určuje pravou stranu, jeho levá ruka označuje levou stranu (čelem k oltáři je pravá strana nalevo a opačně, stejně se určují strany i v heraldice)
jádro liturgie je výkon Kristova Kněžství, liturgie zpřítomňuje oslavu Boha a spásu (záchranu) člověka, děje se vnějšími znameními a je to platný řád církve, ta nemění podstatu liturgie, protože je daná Kristem, ten spojuje Boha Otce a Církev (Žid 4,14.; 7,24.; 8,2.; 10,10), už v počátku liturgie byly přímluvy (ve východní církvi v byzantském ritu ektenie, jektenie, v řečtině protáhlé, rozsáhlé přímluvy).
1) prvokřesťanská doba 30 – 150, setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách Sk 2, 42.; 20,7.; Mt 7,11.; J 4,20.; Ř 15,26.; 1 Kor 11,17 – 34.; základem je Písmo Svaté (SZ – židovské kořeny, doba NZ), zikkarón = památka událostí z historie a berakán = žehnací modlitba (Baruch / Báruk = požehnaný) „Požehnaný jsi, Bože celého světa “, první liturgie, velký důraz na Velikonoce – Vzkříšení Pána
2) 2. a 3. století – křest, mučednictví, katechumenát, eucharistie, slavení neděle a Velikonoc, Židokřesťané 14.nisanu, Řím, Řecko v neděli po 1. jarním úplňku,
Origénés vystupuje v dějinách jako první učitel křesťanství, žil v letech 185 – 254
3) doba císařství 313 – 590 Arius (Arios 260 – 336) označil Krista za vznešeného tvora, totéž Jehovisté v 19. stol., koncil v Nikaji – nicejský r. 325 prohlásil Krista za soupodstatného s Otcem, nicejsko-cařihradské vyznání víry – Krédo (Nicej = Nikomedie, Iznik, Izmid, Izmit v Turecku), blud Nestoria = Maria, rodička člověka Krista – koncil efezský prohlásil Pannu Marii za Boží Matku, blud pelagianistů (Pelagius, skotský /britský/ mnich z 5. století), který vznikl v Anglii a učil, že není dědičný Adamův hřích a že člověk může dosáhnout spásy vlastní vírou a dobrými skutky, i bez Boží milosti, kterou potřebuje pouze k usnadnění, byl odmítnut na synodě v r. 411, v této době se dostává latina jako bohoslužebný jazyk z Říma přes Alexandrii (sev. Afrika) do Evropy
4) římská liturgie, sv. Karel Veliký, 590 – 1073 (Řehoř I. Veliký – Řehoř VII.), slavnostní ráz bohoslužeb – liturgický průvod (procesí) s kadidlem, křížem a svícemi, průvod s dary a ke svatému přijímání, papež posílal úlomek z hostie do jiných římských kostelů – symbol jednoty církve (fermentum – ferre = nosit), lid se vzdaloval od liturgie, křest nemluvňat jako rodinná záležitost beze mše, zavádí se tarifové pokání (1x Otčenáš, 10x modlitba ap.), soukromé mše – rozvoj mnišství – sloužili bez shromáždění lidu, mešní nadace za někoho, v r. 1054 došlo k roztržce mezi východní a západní církví, hlavní důvod byl spor o slovo Filioque – na východě se ve věrouce učilo, že Duch Svatý vychází z Otce (věčné vycházení) a ze Syna vychází v čase (skrze Syna), západ tuto větu zjednodušil tak, že Duch Svatý vychází z Otce i Syna, Filioque bylo přijato za vlády římského císaře Jindřicha II. v 11. století
5) římská liturgie jako záruka jednoty, 1073 – 1545 (Řehoř VII. – Tridentský koncil), františkáni dominikáni ↔ albigenští 1210 – 1229 (svět je od počátku zkažený a hříšný). Kázání odděleno od liturgie. Ve 12. století nutnost vidět Kristovo Tělo – zavedeno pozdvihování. Později přivedeno do extrému – vidět znamená přijímat, adorace Nejsvětější Svátosti. Odtah od osobního přijímání. Svátek Božího Těla (Těla a Krve Páně) zavedl pp. Urban IV. Větší důraz na Vánoce (Kristus podle těla – betlémy) než na Velikonoce (Kristus vzkříšený a oslavený Boží Syn). V r. 1184 exkomunikovala synoda ve Veroně hnutí valdenských (Petr Waldes, Valdus, Valdesius), který jako laický kazatel hlásal spásu skrze askezi, členové vystupovali jako mravokárci, sekta se rozšířila v jižní Francii a ve Španělsku, zanikla ve 14. století. V r. 1439 definoval florentský koncil papežský primát: „Definujeme, že Svatý apoštolský stolec a římský Pontifik drží primát nad celým zemským okrskem a že sám římský Pontifik je nástupcem svatého apoštola Petra, prvního z apoštolů, pravým náměstkem Kristovým, hlavou celé církve, otecem a učitelem všech křesťanů.“ (Dekret o sjednocení Řeků) Definici primátu = jurisdikci a neomylnost papeže, potvrdil I. vatikánský koncil. Text koncilu z Florencie byl potlačen do pozadí a začala se rozebírat definice I. vatikánského koncilu o neomylnosti.
6) reformace, Trident, 1545 – 1909, liturgické hnutí 20. století, vynález knihtisku, jansenismus (Cornelius Jansen * 1585, + 28.10.1638 /1510 – 1576 katolický teolog), odpor proti učitelskému úřadu církve a tradici, reformace – nevěří v přepodstatnění chleba v Kristovo Tělo, uznání 2 svátostí – křest a Večeře Páně, tepání praxe odpustků, reformace nechala v r. 1555 uzákonit v Německu zásadu: „cuius regio, eius religio = koho vláda, toho náboženství“, tridentský koncil byl reakcí na protestantskou reformu a vymezil 7 svátostí, oprava liturgických knih – očištění od dodatků během staletí, dodržování předpisů (koncil jako sádra na zlomeninu).
7) liturgické hnutí – II. vatikánský koncil. Odstranění soukromých mší, nutná účast věřících na liturgii, otázka národního jazyka v liturgii. Neděle, ne povinnost, ale oslava Boha – hostina. Církev jako Boží lid (hebr. Kahal JHVH, řec. Ekklesia, lat. Ecclesia) – oltář obrácený k lidu. Prožívání liturgie vírou, ne jako pracovní rutina, uvažování (rozjímání) nad tím, co Kristus udělal jednou provždy, úvaha o tajemstvích Božího života v obřadech – řecké MYSTERIUM = tajemství. Nesnažit se za každou cenu o srozumitelnost liturgie !!! Komentáře ke čtením, nebo k jiným částem mše sv. = zbytečné prodlužování mše svaté. Dětské mše udělat srozumitelnější, ale bez zbytečného prodlužování a zdlouhavého vysvětlování.
Základní mluvou liturgie je symbol.
SYMBOLIKA TEOLOGIE – LITURGIE (symbol – řec. Syn – Ballein = spojit dvě rozlomené části dohromady – zlomenou pečeť, znak, prsten), Dia – Ballein = rozdělit na dvě části (ďábel)
(Řím 16,25.; Kol 2,2.; 4,3.; 1 Tim 3,16.; Ef 6,19.;
Velikonoční tajemství Ježíše Krista – hlavní kořen liturgie (Flp 6. kapitola)
církev slaví liturgii. Kodex katolické církve (KKC) doporučuje denní mši pro kněze.
(pravoslavná církev neslouží liturgii pokud se nesejdou tři věřící,
na bohoslužbu u židů musí být 10 mužů,
u muslimů se na bohoslužbu musí sejít 15 mužů).
==================================================================
zasvěcené svátky: Konstituce o posvátné liturgii: „povinnost na mši svaté je kromě nedělí i v zasvěcené svátky. Od této povinnosti omlouvají vážné důvody: nemoc, značná vzdálenost od kostela, péče o nemocné, malé děti a staré lidi, dále jsou této povinnosti zproštěni ti, kteří vykonavají své řádné zaměstnání, nikoli však soukromou práci“.
Zasvěcené svátky, které vycházejí na všední dny jsou v České republice nazvány: Doporučený svátek ! Tento název byl uveden proto, aby věřící nebyli „nuceni“ ve svém svědomí ke hříchu, pokud by nesplnili povinnost na mši svaté. Vztah k Bohu nelze stavět na povinnosti. Přitom se v Konstituci jasně říká, že od povinnosti omlouvají vážné důvody.
Každý věřící si má uvědomit, že účast na mši svaté v neděli a v zasvěcený svátek je nutná a potřebná pro spásu jeho duše a pro jeho vztah s Bohem. Věřící má stále opatrovat a rozvíjet svou víru, je třeba se živit Božím slovem a žít ve společenství věřících, aby byl jednotlivý křesťan povzbuzován k věrnosti ke Kristu.
Svátky byly rozděleny: Doporučený svátek – DS, Zasvěcený svátek – ZS:
8.12. Neposkvrněné Početí Panny Marie (DS), 25.12. Narození Páně (ZS), 1. 1. Panny Marie Boží Rodičky (ZS), 6. 1. Zjevení Páně – Tři králové (DS), 19. 3. sv. Josef (DS), Vzkříšení Páně (ZS), Nanebevstoupení Páně (DS), Tělo a Krev Páně (Boží Tělo) (DS), 29. 6. sv. Petr a Pavel (DS), 5. 7. sv. Cyril a Metoděj (DS), 15. 8. Nanebevzetí Panny Marie (DS), 28. 9. sv. Václav (DS), 1.11. Všech svatých (DS)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
církevní přikázání (od roku 2002) :
1. o nedělích a zasvěcených svátcích zúčastnit se mše svaté a zachovat pracovní klid.
2. vyzpovídat se alespoň jednou za rok.
3. přijmout Svátost Oltářní alespoň ve velikonoční době.
4. zdržovat se od požívání masa a zachovávat půst újmy ve stanovené dny.(*)
5. přispívat Církvi na její potřeby.
(do roku 2001: a) světit zasvěcené svátky, b) v neděle a zasvěcené svátky se povinně zúčastnit mše sv., c) přijmout alespoň jednou za rok svátost pokání a Svátost Oltářní, d) dodržovat ustanovené posty, e) v adventu a postě se zdržet hlučného veselí.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
(*) Půst od masa a újmy je stanoven na Popeleční středu a na Velký pátek, příkaz zdrženlivosti od masa zavazuje všechny věřící od 14 let! Příkaz postu újmy (jedno syté jídlo během dne) zavazuje všechny věřící od 18 do 60 let! Při tomto postu je dovoleno kromě jednoho úplného nasycení něco málo k jídlu během dne (Kodex církevního práva).
====================+===================+===================+=================
Ctnosti:
Božské ctnosti:
Víra (fides, důvěra). Symbol víry je kříž: věříme v Ježíše Krista, který byl ukřižován.
Naděje (spes). Symbol naděje je kotva, kterou námořníci na rozbouřeném moři házeli do vln a doufali, že se zachytí o skálu. V renesanci byl symbolem naděje také pták fénix.
Láska (caritas, úcta). Symbol obětavé a milující lásky je červené srdce. Ježíš se obětoval z lásky k lidem, aby je zachránil od zla.
--------------------------------------------------------
Kardinální ctnosti (virtutes cardinales – virtus = pravý muž, správný muž):
Ivstitia (justycija) – spravedlnost,
Temperantia (temperancija) – mírnost,
Fortitvdo (fortytudo) – statečnost,
Sapientia (sapijencija) – moudrost
-----------------------------------------------------------
sedm ctností: 1. pokora (humilitas), 2. cudnost (čistota, castitas), 3. přejícnost (laskavost, charitatis), 4. střídmost (temperantia), 5. štědrost (liberalitas), 6. pilnost (pracovitost, industria), 7. trpělivost (mírumilovnost, patientia).
sedm hlavních hříchů: Peccata capitalia (caput = hlava, hříchy hlavy, hlavové) – 1. pýcha (superbia), 2. smilstvo (cizoložství, luxuria), 3. lakomství (lakota, avaritia), 4. nestřídmost (obžerství, gula), 5. závist (invidia), 6. lenost (acedia), 7. hněv (ira).
Tyto hříchy označil kolem roku 600 sv. Řehoř Veliký, nejde o těžké hříchy, ale o kořeny ze kterých těžké hříchy vyrůstají (například vražda).
=================================================================
devět nebeských sborů (andělských kůrů) andělů:
Andělé, Archandělé, Síly, Mocnosti, Panstva, Knížata, Trůny, Cherubíni, Serafíni
(Angeli, Archangeli, Virtutes, Potestates, Dominationes, Principatus, Thronae, Cherubini, Seraphini), podle listů sv. Pavla do Efesu – Ef 1,21; a do Kolos – Kol 1,16.
archandělé: sv. Michael (Zj 12,7-9), sv. Gabriel, sv. Rafael, sv. Uriel, (původně k nim patřil Lucifer = nositel světla, padlý anděl – satan, který se vzbouřil proti Bohu a byl zavržen).
===============================================================
Milostivé léto – Jubilejní rok (Svatá brána) (lat.: iubilaeum = radostné výročí, oslava památného dne)
hebrejsky Jobel = beraní roh (šofar, šófar = roh), židovské svátky byly ohlašovány troubením na beraní roh, podle Mojžíšova zákona se slavilo 7 x 7 + 1 = 50 (Ex, Lv, Dt) jako Jubilejní rok, (Lv 25, 8 – 10) „Odpočítáš si sedm roků odpočinutí, sedm krát sedm let,...dáš ryčně troubit na polnici, v den smíření budete troubit na polnici v celé vaší zemi. Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví.“
Milostivý rok – svatý rok, v r. 1300 poprvé vyhlásil Milostivé léto – Jubilejní rok Kristova narození 194. papež Bonifác VIII., další byl v r. 1350 a 1400,
207. papež Martin V. otevřel první Svatou bránu v Lateráně a zahájil mimořádné Milostivé léto 1390. výročí Kristovy smrti a vzkříšení. Otvírají Svaté brány v basilikách větších: sv. Petr, sv. Pavel, Laterán a Panna Marie Větší. Od r. 1425 jsou Milostivé roky vyhlašovány po 25 letech, 1425, 1450, 1475, 1500, 1525, 1550, 1575, 1600, 1625, 1650, 1675, 1700, 1725, 1750, 1775, 1800, 1825, 1850, 1875, 1900, 1925, 1950, 1975, 2000,
v r. 1518 byl vyhlášen mimořádný Milostivý rok na oslavu vítěztví křesťanů nad Turky, v roce 1933 se slavilo mimořádným Milostivým rokem 1900. výročí Vykoupení (Kristovy smrti a vzkříšení), v r. 1983 byl další mimořádný Milostivý rok 1950. Jubilum Vykoupení (Kristovy smrti a vzkříšení),
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Panna Maria
„Od této chvíle mne budou blahoslavit všechny národy.“ (L 1,18).
Úctu Panně Marii projevují katoličtí a pravoslavní křesťané. Ctí ji jako svou Matku.
Protestanté ve svém Confessio Augustana (Vyznání luterské církve) mají napsáno: „Maria, Ježíšova matka je hodna úcty v největší míře.“ Některé evangelické církve obnovují mariánskou úctu a zavádějí mariánské pobožnosti.
V islámském Koránu je citát: „Maria má přednost před všemi ženami na světě.“ V Efezu, který je z 80 % muslimský, je studánka ze které brala vodu Panna Maria. Mohamedáni ji považují za zázračnou a nazývají ji tureckými Lurdami.
Židovští rabíni, kteří považují Ježíše za proroka, ctí velkou úctou Pannu Marii jako jeho Matku.
Modlitba Zdrávas je složena z pozdravení archanděla Gabriela a sv. Alžběty. Druhá část modlitby byla přidána v roce 1495 dominikánem Girolamem Savonarolem. Oficiálně schválena v roce 1566 na koncilu v Tridentu.
Obraz Panny Marie Matky Ustavičné pomoci
Ikona ze 13. století z Kréty. 27. 3.1499 se dostala do Říma. V letech 1499 – 1798 byl obraz v klášteře augustiniánů v kostele sv. Matouše. Kostel byl zbořen v napoleonských válkách. V roce 1866 dal papež bl. Pius IX. obraz redemptoristům, kteří na místě kostela sv. Matouše postavili kostel sv. Alfonse. Redemptoristé šíří úctu Panny Marie po celém světě.
Ikona je namalována temperou na cedrové desce 52 x 41 cm. Panna Maria drží Ježíška Archanděl Michael a Gabriel mu ukazují, co ho čeká v dospělosti. Sv. archanděl Michael drží kopí a houbu, sv. archanděl Gabriel kříž a hřeby. Korunky byly na ikonu dány 23. 4.1867.
Symboly barev: zlaté pozadí = nebe, přítomnost Ducha Svatého. Červená = láska, modrá = víra (plášť Panny Marie). Zelené šaty Ježíše = božství, hnědá = země – Bohočlověk. Uvolněný sandál je symbol důstojnosti Panny Marie, která mohla zavazovat řemínky na Ježíšově obuvi.
Řecká písmena: MP = Maria (MR) u korunky, IC XC = Ježíš Kristus (IS ChS – Iesos Christos) u tváře.
Podle legendy namaloval tento obraz malíř, který měl nemocného syna. Po dokončení obrazu řekl Panně Marii: „Ty se usmíváš a já jsem smutný.“ Za chíli se ukázali dva andělé s mučícími nástroji a řekli malíři: „Podívej se, co čeká jejího syna.“ Panna Maria zesmutněla a Ježíšek se k ní přitulil.
Růženec (věnec z růží)
Modlitba růžence vznikla ve 13. století, počet byl stanoven podle 150 biblických žalmů. Původně se první poustevníci a mniši modlili 150 x modlitbu Otče náš (lat. Pater noster, slovenský název růžence – patričky).
Podle legendy růženec zjevila Panna Maria sv. Dominikovi, dlouhou dobu se snažil přijít na to, jak účinně přesvědčit bludaře v jižní Francii, postil se tři dny a prosil Bohorodičku o pomoc, Panna Maria mu řekla: „Víš jaké Bůh použil prostředky ke spáse? První byl pozdrav, který mi přinesl anděl, pak požehnané narození a život Ježíše Krista, Jeho umučení a smrt, nakonec Jeho slavné vzkříšení a nanebevstoupení. Tím byl svět vykoupen a nebe se otevřelo. Tato tajemství spojená s Modlitbou Páně a Andělským pozdravením, jsou mým růžovým věncem. Ten hlásej všem odpadlíkům a hříšníkům, to bude začátek jejich obrácení“.
Další legenda mluví o tom, že se v bitvě o Boží Hrob v Jeruzalémě setkal křesťan s muslimem. Křesťanský voják muslima nezabil, ale pomohl mu, aby se ukryl. Ten mu jako výraz vděčnosti dal větší polovinu islámské modlitební pomůcky (99 kuliček na šňůře), kterou používal ke vzývání 99 Božích jmen, roztrhl šňůru a 50 kuliček dal křesťanovi, sám si nechal 49 kuliček.
Na naše území se modlitba růžence dostala koncem 13. století. V r. 1350 bylo 50 zrnek rozděleno na desátky. V r. 1410 se začal modlit kartuzián Dominik Prutenus z Trevíru 50 tajemství, desátek začínal modlitbou Otče náš a 10 modliteb Zdrávas Maria. Papež Sixtus IV. v r. 1479 stanovil počet Zdrávasů na 150 a od r. 1650 se růženec ustálil na současné podobě, v r. 1693 byla přidána modlitba doxologie Sláva Otci.
16.10.2002 přidal papež Jan Pavel II. dalších pět desátků ze života Krista (1. který byl pokřtěn v Jordánu, 2. zjevil v Káně svou božskou moc, 3. hlásal Boží království a výzýval k pokání, 4. proměnil se na hoře Tábor, 5. ustanovil Eucharistii).
Růženec se modlí: Radostný = pondělí, sobota, advent, v době vánoční
Bolestný = úterý, pátek, v době svatopostní
Slavný (vítězný) = středa, neděle, v době velikonoční, 15. a 22. 8.
Světlý = čtvrtek a 6. 8. (Proměnění Páně)
===============================================================
Litanie: = úpěnlivá prosba, prosba za slitování. V italském Loretu stojí od 12. století mariánský kostel, kde v 15. – 16. století vznikly loretánské litanie. První tištěné litanie jsou z roku 1558. Nejstarší litanie jsou z Mohuče z 12. století a mají nadpis: „Litanie Paní naší Bohorodičky Panny Marie, modlitba velmi dobrá, vhodná k denní modlitbě v jakémkoli soužení“. Každá invokace začínala slovy: „Svatá Maria“ a odpověď byla: „oroduj za nás u požehnaného plodu života svého“. Papež Sixtus V. rozšířil v roce 1587 litanie na celou církev. Pius IX. přidal: Královno počatá bez poskvrny hříchu dědičného, Lev XIII. Matko dobré rady a Královno posvátného růžence, Benedikt XV: Královno míru, Pius XII. Královno nanebevzatá, Jan Pavel II. Matko církve a Královno rodin.