Postní a velikonoční doba
// Předpostí – Devítník, období zrušené II. vatikánským koncilem v roce 1969. Lidově zvané Masopust. 9.neděle před Velikonocemi, je to 63. den před Velkou nedělí (7 x 9 = 63), v latině zaokrouhleno na 70 – septuagesima. Následující 2 týdny – 8. a 7. neděle před Velikonocemi, se počítaly jako 1. a 2. neděle po Devítníku, kdy se začínal půst (z latinského carne vale, carni privare = zbavení masa, opustit maso, postit se).
Poslední tři dny Devítníku (neděle, pondělí a úterý) před Popeleční středou se lidově nazývají ostatky (zbytky masopustu), nebo karneval (lat. carne vale = opustit maso). V tyto dny bylo dovoleno jíst maso, protože od Popeleční středy začínal další půst, do kterého se nepočítaly neděle.
Vyvrcholením masopustu byla zabijačka (vepřové hody, na Moravě zvané šperky) a zábava, zvaná karneval. Tyto tři dny si lidé užívali velké veselí a rozpustilosti. Převlékali se za různé masky, aby ještě více mohli vyjádřit svou rozpustilost.
Průvod masek procházel po ulici a účastníci vybírali do košíku různé pochutiny: slaninu, vejce, pálenku a další. Tyto dobroty byly konzumovány během večerní zábavy v úterý před půlnocí, kdy se konalo pohřbívání masopustu. Ten symbolizovala basa (kontrabas), na kterou bylo naposled zahráno.
U nás se tyto masopustní průvody s maskami dochovaly na Doudlebsku a Hlinecku. Nejčastěji používané masky: bába s nůší, medvěd, smrt, slaměný panák a dráb.
Karneval s maskami v masopustu je prvně doložen v Německu v roce 1133, do Čech se dostal s německými kolonizátory ve 13. století.
Zábava účastníků karnevalu se postupně projevila v uvolněné morálce, nemravnosti, snižování lidské důstojnosti a náboženských urážek. Po všechny tři dny karnevalu byla v kostelích vystavena monstrance s Nejsvětější Svátostí. Kněží konali smírné obřady za urážky Boha při karnevalu. //
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Půst – doba svatopostní je pohyblivé období (mezi 6.2. a 22.3.), které se řídí datem Velikonoc. Půst začíná Popeleční středou a končí Bílou sobotou, trvá 40 dní (nepočítají se neděle), podle počtu dní Ježíšova postu na poušti.
Čtyřicítka je podle sv. Augustina číslo dokonalé blaženosti. Počítá se (7 + 3) x 4 = 40. Sedm dnů stvoření světa (7), Trojjediný Bůh (3) a čtyři světové strany (4). Stvoření je spojeno se Stvořitelem. Podle Starého Zákona vládl 40 let David i Šalamoun, 40 let putovali Izraelité po poušti, 40 dní se Ježíš postil, 40 dní se ukazoval učedníkům po svém vzkříšení.
První den postní doby je Popeleční středa (dies cinerum = den popela /cinis) a byla zavedena v 6.-7. století. Od 11. století se uděluje popelec - označení kříže popelem na čelo. Popeleční středa, stejně jako Velký pátek, je v katolické církvi den přísného postu újmy a od masa. Půst újmy znamená, že se člověk dosyta nají jen jednou za den a ostatní jídlo si odejme.
Tabulka začátku postní doby, data Popeleční středy
| 2023 | 2024 | 2025 | 2026 | 2027 | 2028 | 2029 | 2030 |
| 22.2. | 14.2. | 5.3. | 18.2. | 10.2. | 1.3. | 14.2. | 6.3. |
Fialová barva postu je symbolem duchovní obnovy, pokání, obrácení, sebeovládání a vážnosti postní doby.
Postní praxe pochází ze Starého zákona. Část této praxe převzali i první křesťané, ale přestalo pro ně být hlavním tématem, co si mohou a nemohou dát k jídlu. Důležitější byl smysl postu. Vedle modlitby a almužny to je způsob, jak se duchovně zdokonalovat. Středověk znal 120–140 postních dnů v roce. Byly to dny duchovní přípravy před velkými svátky. Proto se nekonaly zábavy (mimo 4. neděli postní) a svatby. Za postní maso se považovaly studenokrevní živočichové (ryby).
Smyslem postu není hladovění, ale sebeovládání a zdrženlivost. Půst vytváří prostor pro myšlenky na Boha, pro dobré skutky a zpytování duše. Věřící by se měl odřeknout něčeho co je mu příjemné a to nejen jídla. Postem může být odřeknutí zákusků, kávy, televize, nebo jiné zábavy. Půst se stává prostředkem, nikoliv cílem.
Na Popeleční středu se světí popel z větviček jívy (kočiček) z předešlého roku (takzvané 2. velké svěcení /předmětů/ v církevním roce, 1. svěcení hromniček, 3. svěcení kočiček). Kněz uděluje Popelec a dělá věřícím popelem na čelo křížek na znamení duchovní obnovy: "Pamatuj člověče, že jsi prach a do prachu se vrátíš." (Memento homo quia pulvis es et in pulverem reverteris) Gn 3,19., nebo "Obraťte se a veřte evangeliu." Mk 1,15.
Sv. Hypolit (+236) v r. 200 píše, že půst na Velký pátek a Bílou sobotu byl 40 hodin, syrské prameny odkazují v r. 250 na půst šesti dnů (Svatý týden). Mezi 5. (na Východě) a 7. stoletím (na Západě) se ustálil půst na 10 týdnech, později na 6 týdnech, protože se neděle nepočítaly jako postní dny. Byla stanovena Popeleční středa jako počátek 40 denního postu. Během postní doby se křesťané modlí pobožnost Křížové cesty a připomínají si utrpení Pána Ježíše.
Via crucis = Křížová cesta
vznikla na začátku středověku. Od 4. století tudy chodili jednotliví poutníci, později se přidávali další věřící. Apokryfní evangelium z 5. století píše o Panně Marii, jak chodila s ženami po místech, kudy šel Ježíš Kristus s křížem na Velký pátek. Františkáni, kteří se usídlili ve Svaté zemi, chodili od 14. století každý rok dvě cesty s pobožností: cestu pádů a poslední cestu Pána Ježíše.
Od r. 1458 je známá jen jedna pobožnost pod názvem Křížová cesta od Piláta na Golgotu. Vzhledem k tomu, že neměl každý křesťan možnost navštívit svatá místa v Jeruzalémě, připomínali si věřící od 15. století mimo Jeruzalém Křížovou cestu ve Španělsku, kde ji od r. 1420 organizoval dominikán Alvarus. Následovalo Portugalsko, Francie, Německo, Čechy a Morava.
Původních zastavení Křížové cesty bylo 6 (dnešní 7.–12.), později se rozšířila na 25–33:
1. loučení Panny Marie s Ježíšem v Betánii, 2. Poslední večeře, 3. stádní brána – cesta do Getseman, 4. Getsemanská zahrada, 5. Ježíš se třemi apoštoly, 6. anděl posiluje Ježíše, 7. Jidášova zrada, 8. Ježíšovo zajetí, 9. Ježíš sražen k zemi, 10. Ježíš veden přes Cedron, 11. Ježíš před městskou bránou, 12. Ježíš v bráně, 13. Ježíš před Annášem, 14. Ježíš před Kaifášem, 15. Ježíš před Pilátem, 16. Ježíš před Herodem, 17. Ježíš bičován, trním korunován, Ecce Homo, 18. Ježíš nese kříž, 19. setkání s Matkou Pannou Marií, 20. setkání s Veronikou, 21. Ježíš a ženy v Popravní bráně, 22. Šimon z Kyrény pomáhá Ježíšovi nést kříž, 23. Ježíš umírá, 24. Ježíšovo tělo sňato z kříže, 25. Ježíš pohřben.
V 17. století se ustálil na počet 14. zastavení: 1. Ježíš před Pilátem, 2. Ježíš bere na sebe kříž, 3. Ježíšův první pád, 4. setkání s Matkou Pannou Marií, 5. Šimon z Kyrény pomáhá Ježíšovi nést kříž, 6. setkání s Veronikou, 7. Ježíšův druhý pád, 8. Ježíš a jeruzalémské ženy, 9. Ježíšův třetí pád, 10. Ježíš svlečen za šatů, 11. Ježíš ukřižován, 12. Ježíš umírá, 13. Ježíšovo tělo sňato z kříže, 14. Ježíš pohřben.
Zastavení (kaple) křížové cesty vznikaly v kostelích, ale i v přírodě, kde vedly na nejbližší kopec. Ten dostal název Kalvárie, aby připomínal Kalvárii – Golgotu v Jeruzalémě. Papež Inocenc XI. udělil v 17. století odpustky při pobožnosti Křížové cesty ve františkánských kostelích. Toto privilegium bylo rozšířeno na všechny křížové cesty v chrámech i v přírodě.
Obrazy křížové cesty obsahují některé historické nepřesnosti:
1) Římský prokurátor musel při vynesení rozsudku sedět.
2) Setník chodil pěšky, na koni mohl jezdit pouze velitel v hodnosti tribuna.
3) Ukřižování prováděli pouze římští vojáci, nikoliv židovští kati. Ukřižovaní neměli ruce přibité v dlani, ale v zápěstí, nohy měli probité v patě.
4) Žebříky u křížů neměly současnou podobu, ale byly to silné trámy, ze kterých vyčnívaly příčky na obě strany.
Malíři a sochaři přizpůsobili Křížovou cestu a Kalvárii místním reáliím (stejně jako betlémy). Důležité je, že byl zachován obsah události. Každý si při Křížové cestě může uvědomit, že Krista zraňují naše hříchy a že nám Ježíš rozumí v našich bolestech. Bůh je odpouštějícím Otcem a pro naši záchranu (spásu) poslal svého jediného Syna na krutou smrt.
Postní doba má 6 nedělí, jejich názvy byly odvozeny podle slov úvodního introitu – vstupní modlitby (žalmu). Lidové názvy postních nedělí vznikaly z různých důvodů:
1. Invocabit = Vzývat mě bude – Ž 91, 15-16;
„Až mě bude volat (vzývat), odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, dopřeji mu do sytosti nejdelších časů, ukáži mu svoji spásu“.
Lidový název neděle černá, podle toho, že ženy nosily černý oděv na znamení smutku smrti Krista. Jiný název byl neděle pučálka, kdy se připravovalo jídlo z napučeného a osmaženého hrachu. Další název Liščí neděle, podle zvyku, kdy hospodyně pekly preclíky a věšely je na stromky. Dětem maminky řekly, že je tam dala liška.
2. Reminiscere = Rozpomeň se Bože, na svá slitování – Ž 25, 6;
„Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na svoje milosrdenství, které je od věčnosti.“
Neděle pražná – pražilo se nedozrálé naklíčené obilí a z něho se připravovalo jídlo pražma. Začínalo se s úklidem před Velikonocemi, proto má název neděle suchá, nebo neděle sazometná, jako středa ve Svatém týdnu (viz Svatý týden).
3. Oculi = Oči obracím na Hospodina – Ž 25, 15-16;
„Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy.“
Neděle kýchavná – ve středověku se konaly modlitby za odvrácení moru, který začínal kýcháním, od té doby se používá Pozdrav Pán Bůh = uzdrav tě Pán Bůh.
4. Laetare = Vesel se Jeruzaléme – Iz 66,10;
„Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete, veselte se s ní, veselte, všichni, kdo jste nad ní truchlívali“.
Neděle družebná – v tuto neděli šel družba s budoucím ženichem navštívit dům nevěsty. Lidé se družili a na tuto neděli byla povolena zábava, aby nebyla postní doba tak dlouhá.
V neděli Laetare světí papež Zlatou růži – zvláštní vyznamenání pro osoby nebo významné kostely. Při mších se používá místo fialové barvy růžová barva.
5. Judica = Suď mě, Bože a rozsuď v můj prospěch – Ž 43, 1-2;
„Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem, před člověkem záludným a podlým!“
Dominica Passionis = neděle umučení, zvaná 1. Pašijová. Byly čteny pašije = evangelium o umučení Páně. 1. připomínka Ježíšovy smrti. Proto byla tato neděle lidově zvaná neděle smrtná, smrtelná neděle.
V sobotu před nedělí Judica se zahalují kříže fialovým plátnem. Ve starokřesťanské době byly kříže bez corpusu (přibitého těla Krista), za to bohatě zdobené zlatem a drahokamy. Proto se rozšířil zvyk zahalit kříž plátnem, aby bohatá výzdoba nerušila vážnost postní doby a nic nerozptylovalo postní usebranost (soustředění) věřícího. Také to byl půst i pro oči.
Původně se kříž zahaloval na začátku postní doby a na konci postu, na Velký pátek, byl odhalen. V roce 1570 bylo zahalení křížů určeno od neděle Judica (Judika - 5. neděle postní), kdy začíná první připomínka Ježíšova utrpení. Zahalení obrazů a soch s ukřižovaným Ježíšem zůstává do Velkého pátku. Římský misál (od roku 1969) nechává rozhodnutí o zahalení křížů na Biskupské konferenci.
V lidové tradici se v tuto neděli vynášela Smrtka – Morana, Mořena, Mařena.
6. Pašijová neděle, dříve také zvaná 2. Pašijová – při mši sv. se čtou Pašije = evangelium o umučení Páně (Passio). Každý rok se střídají pašije podle sv. Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše. Pašije se čtou od 4. století, zpívané pašije od r. 1450.
U nás zvaná Květná neděle, tento název se objevil v 6. století v Galii. Symbolem je červená barva, symbol krve. Světí se jívové větvičky (takzvané 3. velké svěcení /předmětů/ v církevním roce, viz velké svěcení /předmětů/ v církevním roce: 1. svěcení hromniček, 2. svěcení popela, 3. svěcení kočiček). Posvěcené kočičky se dávají za kříž nebo za svatý obraz. Hospodář je dříve zastrkoval za trám v domě nebo ve chlévě. Měly zajistit dobrou úrodu a hojnost.
Dominica Palmarum = neděle palem, název podle palmových větví, které dávali lidé při slavnostním vjezdu Ježíše do Jeruzaléma. Přede mší se čte evangelium o Kristově vjezdu (Mt 21,1-9; Mk 11,1-11; L 19,28-44; J 12,12-19).
Na Blízkém východě se na tuto neděli používají palmové a olivové ratolesti. Tato tradice se přenesla z Jeruzaléma do okolních zemí. U nás se používají větvičky vrby jívy - kočičky, kvetoucí v období Velikonoc. V roce 1929 napsal kronikář Gustav Adolf Řičan ze Vsetína, že byla tuhá zima a jíva nerozkvetla. Obyvatelé ji nahradili větvičkami tisu. V jiných zemích se používá pro obřady Květné neděle zimostráz, vavřín, borovice a jiné rostliny.
Svatý týden (řec. Αγια και Μεγαλε Εβδομας (Hagia kai Megale Hebdomas = svatý a velký týden) / lat. Hebdomas sancta = svatý týden, Hebdomas maior = Velký týden, Pašijový), je posledních sedm dní postu.
Květná neděle je první den Svatého týdne.
Pro další tři dny Svatého týdne se v lidovém podání ustálily názvy:
modré pondělí – podle fialové nebo tmavě modré barvy, která se používala po Květné neděli.
šedé úterý – podle barvy popela, v některých oblastech údajně žluté úterý. Podle etnografů jde o zkomolený název šedé barvy. V tento den se vymetaly komíny a jako symbol pokání se popel vynášel na křižovatky, které tvarem připomínaly Kristův kříž.
škaredá – sazometná středa, v ten den Jidáš zradil Krista velekněžím a tak udělal škaredý (ošklivý, zlý) skutek. Druhý název podle úklidu a vymetání sazí z komína, aby byla čistá kamna připravena na Velikonoce.
K tomuto dni se vztahovaly různé zvyky. Nesmělo se drát peří, štípat dříví, příst a šít, protože by se švadleně podebraly prsty, nenesly by slepice, kulhaly krávy a na poli by uschl len.
Poslední tři dny postní doby mají společný název:
Svaté třídenní = sacruum triduum:
Zelený čtvrtek – český název vznikl zkomolenou výslovností z německého Greindonnerstag (plačící, plačtivý, lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (grín = zelený). Tento název Zelený čtvrtek podpořila i skutečnost, že Židé při odchodu (exodus) z Egypta (2. Ex/M/ 12.) podávali při večeři beránka také zelené hořké byliny a saláty, aby si připomínali hořký pobyt v Egyptě.
Na Zelený čtvrtek je bílá barva, symbol radosti nad ustanovením dvou nejdůležitějších svátostí: Svátost Oltářní a svátost kněžství. Mše svatá se slouží na památku Ježíšovy Poslední večeře (Coena Domini).
Při mši svaté je mytí nohou (pedilavium) dvanácti mužům (J 13,5-12). Tento zvyk známý ještě v románské době byl během středověku zapomenut. V roce 1528 ho obnovil císař Ferdinand I., který nařídil mytí nohou 12 chudým starcům. Tento zvyk se dodržoval i na císařském dvoře ve Vídni. Na Zelený čtvrtek dopoledne císař umyl nohy 12 chudým a nemohoucím mužům a císařovna 12 ženám.
V tento den se připomíná Jidášova zrada a následné zajetí Ježíše v Getsemanské zahradě na Olivetské hoře. Po zpěvu GLORIA utichnou varhany a zvony "odlétají do Říma". Po mši se sundávají plátna z oltářů, jako symbol opuštěnosti Krista.
Ježíšovo večeřadlo v Jeruzalémě: budovu přestavěli ve 14. století křižáci na kostel. Po dobytí Svatého města muslimy v 16. století, změnili muslimové kostel na mešitu a křesťanům dovolili návštěvu za velký poplatek se zákazem sloužení mše. Velkým paradoxem je to, že v místnosti, kde se sloužila první křesťanská mše, se nesměly mše sloužit!
Od r. 1948 je budova majetkem izraelského státu pod správou muslimů. 5.1.1964 se zde mohl pomodlit 263. papež sv. Pavel VI. Tak zvaný Dolní sál, původně kaple Mytí nohou, je synagogou s hrobem krále Davida. Horní sál Večeřadla (Coenaculum) přeměněný na mešitu byl upraven v r. 1999 zpět na křesťanskou kapli. Příležitostné sloužení katolických mší svatých povolili muslimové od návštěvy 265.papeže sv. Jana Pavla II. 23.3.2000. Další mši zde sloužil 267. papež František 26.5.2014.
Na večeři Zeleného čtvrtku se jedla zelená strava: saláty, špenát a zelí, aby byl člověk po celý rok zdravý. Jedná se o převzatý zvyk ze slavnostní velikonoční židovské večeře.
Někde zvonili na hmoždíř, aby dům opustil hmyz a myši. Hospodyně vstávala před východem slunce a zametala dům, aby se v domě nedržely blechy. Před východem slunce se jedl „jidáš“ sladké stočené pečivo namazané medem, aby byl člověk chráněný před uštknutím hadů a štípnutím vos. Vyséval se len a hrách, nesměly se půjčovat peníze a nesmělo se s nikým hádat. Do studny se házel bochník chleba, aby v ní byla celý rok čistá voda.
Velký pátek – v ČR svátek (vyhlášen 10.12.2015, od roku 2016 den pracovního volna, není to státní svátek). Tento den je nazvaný podle velké události Ježíšova ukřižování a jeho smrti za duchovní záchranu (vykoupení) lidí. Latinsky Parasceve z řeckého Παασχευή – paraskevé = příprava, židovský „Den příprav“ na velikonoční svátky.
Velký pátek je v katolické církvi den smutku a den přísného postu stejně jako Popeleční středa. V římskokatolické církvi se nekoná mše svatá, ale velkopáteční obřady na památku Ježíšova umučení, při kterých se čtou pašije podle sv. Jana (jako očitého svědka na Golgotě). Po slovech „a to řekl, vypustil duši” (et haec dicens exspiravit), všichni pokleknou k uctění umučeného Ježíše. Připomínkou Kristovy smrti je uctívání Kristova kříže: „Hle kříž, na kterém visel Spasitel světa“ (Ecce lignum crucis, in quo Salus mundi pependit = hle dřevo kříže, na kterém Spása světa visela). Lidé odpovídají: „Klaníme se Ti Pane Ježíši Kriste“ (Venite adoremus = pojďme a klaňme se).
Jako symbol Ježíšovy prolité krve se používá červená barva. Ve Vyznání víry (Credo) křesťané vyznávají: „trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován a pohřben je. Sestoupil do pekel.“ Křesťané od počátku církve věří, že Kristus sestoupil do předpeklí (do pekel – předpeklí, podsvětí = očistec), kde řekl duším starozákonních spravedlivých, že je vykoupil. V 1. listu sv. apoštola Petra čteme: „Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení (1. Pt 3, 19 – 20)“. Nikodémův apokryf: „Tehdy sestoupil do vězení podsvětí spasit všechny od Adama až k Janu Křtiteli.“ V listu Římanům je napsáno: „neříkej, kdo sestoupí do propasti, aby vyvedl Krista z říše mrtvých. (Ř 10, 7)“.
Podle pověstí se na Velký pátek při pašijích v 15 hodin otvírala země a skály, kde se ukázaly poklady. Ženy a dívky vstávaly před východem slunce a chodily se mýt do potoka. Lidé nepůjčovali nic ze své domácnosti, protože by se jim mohly věci vrátit očarované. V některých krajích se šila košile, aby chránila před bleskem, v jiných krajích se naopak nesmělo příst a prát prádlo, protože by se namáčelo v Kristově krvi. Nesmělo se hýbat se zemí, proto se nepracovalo na poli, na zahradě ani v sadu. Ráno, v poledne a večer se místo zvonů ozývaly řehtačky a klapačky.
Bílá sobota – podle bílých pláten, v kterých byl Ježíš pohřben a podle bílého oblečení (symbol čisté duše) novokřtěnců, které dostávali při večerním křtu. Bílá sobota je aliturgický den = prázdný den. V římskokatolické církvi se nekoná žádná bohoslužba, liturgie ani obřady! Oltáře jsou bez pláten a bez květinové výzdoby. Je to poslední den postní doby a den smutku. Křesťané si připomínají, že Ježíšovo tělo odpočívalo v hrobě a modlí se u "Božího hrobu."
Na Bílou sobotu se od rána uklízelo, bílilo a připravovalo na slavnost Vzkříšení. Pekli se beránci a mazance, pletly se pomlázky z proutí a zdobila se vajíčka. V domech byly uhašeny všechny ohně v kamnech. Z ohně posvěceného před kostelem si hospodyně braly uhlíky a doma ho znova zažehly. Na novém ohni připravily večeři z masa, protože Bílou sobotou skončil půst. Popel z prvního ohně se odnesl na pole, aby byla úroda.
Ve východních (pravoslavných a uniatských) církvích se tyto dny nazývají: Velký čtvrtek, Velký pátek, Velká sobota, Velká svatá neděle Vzkříšení, Velké svaté Vzkříšení (Bolšoje svjatoje Voskresenije).
V Itálii se Svatý týden nazývá Svaté sedmidenní, jednotlivé dny: Svatý čtvrtek, Svatý pátek, Svatá sobota a Velká neděle.
Časová rekonstrukce podle historiků a biblistů:
poslední pozemské Ježíšovy dny v Jeruzalémě se pravděpodobně udály 6.–9.4.30, kdy mu bylo asi 33-34 let, v tomto časovém rozsahu:
SACRUM TRIDUUM – svaté třídenní
Zelený čtvrtek 6. 4.: poslední večeře 18.30 - 21.00
modlitba v Getsemanech 21.30 - 22.00
zajetí 22.30
soud 23.00 - 6.00
Velký pátek 7. 4.: druhý soud 6.00 - 8.00
soud u Piláta 8.00 - 9.30
bičování 9.30 - 10.00
křížová cesta 10.30 - 11.30
Ježíš na kříži 12.00 - 15.00 (přesný údaj z evangelia)
Ježíš pohřben 15.30 - 16.00
Bílá sobota 8. 4.: Ježíš v hrobě
Velká neděle 9. 4.: vzkříšení za svítání 4.30 ???!!!
Obřady slavnostní liturgie Vzkříšení Páně, se mohou konat už na Bílou sobotu po západu slunce, kdy podle židovského počítání času (kolem 18. hodiny) začíná nový den.
Obřady vzkříšení jsou v předvečer neděle (předvečer = vigilie).
-------------------------------------------------------------------------------------
S Ježíšovým působením, jeho smrtí a vzkříšením je spojeno Svaté město – Jeruzalém pahorek zvaný hora Moria, později nazvaný Jerusalem (hebr. Jire Ha Salem, Jire Ha šem = Bůh se zjevuje v míru, Jru šalim, Jru salam = město pokoje, město míru od Boha) = sto bran, vysoká brána, za císaře Hadriána ve 2. století po Kristu byl přejmenován na Aelia Capitolina (hlavní místo). Na svatém místě na Golgotě byl postaven chrám bohyně Venuše. Ve 4. století dala císařovna sv. Helena (240–330) pohanské chrámy zbořit a na svatých místech nechala postavit křesťanské svatyně.
Symboly Velikonoc:
Kříž – nejdůležitější, nejznámější a nejpoužívanější symbol křesťanů. Ježíš Kristus zemřel za za záchranu (spásu) všech lidí. Trest smrti ukřižováním patřil v jeho době k nejvíce krutým a ponižujícím trestům.
Beránek – Ježíš Kristus, obětovaný za záchranu (spásu) lidstva. Beránek symbolizuje Kristovo zmrtvýchvstání a vítězství nad smrtí. Dávala se mu červená mašle, nebo bílý praporek s červeným křížem (někdy s opačnými barvami). Tento symbol oběti byl u Izraelitů předobraz Spasitele, pečeného beránka a nekvašený chléb použili při odchodu z Egypta. Připomínal jim záchranu od Boha, kdy přešel jejich domy označené krví beránka.
Fénix (řec. foiníx, lat. phoenix) – bájný pták ohnivák, zobrazovaný jako orlice vyrůstající z plamenů. V Arábii a Egyptě jeden ze symbolů Slunce. Z Egypta se dostal do řecké a římské mytologie. Podle legendy shořel každých 500 let ve vlastním hnízdě z vonného dřeva a z vlastního popela se znovu zrodil a vstal omlazen k novému životu. Symbol Krista, který vlastní mocí vstal z hrobu.
Oheň – symbol světla nad tmou. Vzkříšený Ježíš svým světlem zahání tmu. Od ohně se zapaluje velikonoční svíce zvaná paškál.
Paškál – velikonoční svíce, symbol živého Krista, je zdobena křížem s pěti ranami Krista, letopočtem a řeckými písmeny Α (alfa) a Ω (omega) = Ježíš je začátek (alfa) a konec (omega) všeho. Každá svíce je symbol Kristova světla a jeho dvou přirozeností: božské a lidské (plamen a vosk).
Vejce – symbol života, symbol vzkříšeného Krista. Vápenná skořápka – skalní vápencový hrob, uvnitř živé kuře. Barvení vajec na červeno = kraslice. U Slovanů byla „krasivaja“ = červená barva symbolem krve a života. Pro dávání červených vajec - kraslic se velikonoční pondělí nazývá červené.
Pomlázka – slovanský název znamenal pomladit, omladit. Další názvy byly: žíla, dynovačka, binovačka, mrskačka, šlahačka.
Zvyk, že muži „mlátí“ ženy, vznikl podle toho, když andělé ženám u Ježíšova hrobu zvěstovali Kristovo vzkříšení, ženy běžely do města a tuto zprávu rozšiřovaly. Vojáci (muži) je rozháněli bičíky a případně polévali vodou. Koledovat s pomlázkou se chodí na velikonoční pondělí (červené pondělí). Koleda je pouze mužskou záležitostí, v žádném případě nechodí koledovat dívky.
Zajíc (králík) se objevuje v germánských oblastech jako pohanský symbol jara. U starých germánských křesťanů byl znázorňován bílý zajíc u nohou Panny Marie – symbol duchovní čistoty. V některých zemích se pořádá „honění velikonočního zajíčka“ – hledání ukrytých vajíček v zahradě. Tento zvyk vznikl původně z toho, že lidé hledali v trávě vajíčka malého ptáčka „králíčka zlatohlavého“, která mu vypadla z hnízda. Pod vlivem Slovanů se změnil „králíček“ na králíka a ten byl zaměněn se zajícem.
Staří Germáni a Slované oslavovali jarní svátky zániku zimy. Jako připomínku návratu stěhovavých ptáků pekly tyto národy tak zvané uzlíky (pečivo ve tvaru ptáčka).
Mazanec – symbol slunce. Původně to bývalo nesladké pečivo ze sýra a vajec. Později sladká varianta ponechala kruhový tvar s křížkem uprostřed.
-------------------------------------------------------------------------
Turínské plátno
V Kristově hrobě zůstalo pohřební plátno, do kterého bylo zabaleno jeho tělo. Později nazývané Svaté plátno (Sancta Sindon, Sacra Sindone = svatá látka), nebo také Turínské plátno, podle místa současného uložení v katedrále sv. Jana Křtitele v italském Turíně. Je to nejvzácnější křesťanská relikvie.
Plátno je pruh lněné látky 4,36 m dlouhý a 1,12 m široký. Váží 1.420 gramů. Látka je neprůhledná a hustá, utkaná z hrubých vláken. Podle textilních odborníků jde o materiál starý 2000 let. Vlákna obsahují stopy indické bavlny (Gossypium herbaceum), která se používala na Blízkém východě.
Na tomto zažloutlém plátně jsou krvavé skvrny, které jsou otiskem lidského těla, jsou to zřetelné obrysy mužské postavy, otisknuté zepředu i zezadu. Mrtvola byla položena na polovinu plátna na záda, druhá polovina jí byla přehozena přes hlavu, tímto způsobem bylo do jednoho kusu látky zabaleno celé lidské tělo.
Od začátku církve se o tomto plátně věřilo, že do něj bylo zabaleno mrtvé tělo Ježíše Krista. První zmínka, že byl Ježíš zabalen do plátna a uložen do hrobu, je zaznamenána všemi čtyřmi evangelisty, toto svědectví je velice důležité, protože žili jeho současníci a to jako jeho příznivci, tak i jeho odpůrci.
Vědcům všech oborů bylo ve 20. století několikrát umožněno studovat Turínské plátno. Bylo použito přímé a elektronkové mikroskopie, infračervené, viditelné a ultrafialové spektrum, fluorescence X-paprsků a další výzkumy. Bylo zjištěno, že otisk postavy vznikl přirozenou cestou, nebyla zde použita malířská nebo jiná technika, k úspěchu nevedly ani chemické pokusy k odstranění obrazu.
Otisk vznikl fotosyntetizací (zvýšením záření) a výpary z mrtvého těla, to však není schopné cokoli vyzařovat, množství vědeckých údajů bylo analyzováno v jediný závěr: Tělo, zde otisknuté nemůže být nikoho jiného než Ježíše Krista.
Obraz Ukřižovaného budí na první pohled úctu velice klidným výrazem, má zavřené oči a vypadá jako spící. Tvář na plátně má jemné rysy semitské (židovské) rasy, ke které Kristus jako člověk náležel. Z lékařského hlediska jsou vidět velké rány, které utrpěl před smrtí. Má napuchlou tvář, vyboulenou bradu, natržený nos a přeraženou lícní kost, zduřená oční víčka, vytrhané vlasy a vousy.
Evangelia líčí, co se dělo u soudu: „Plivali mu do tváře, tloukli ho pěstmi a bili ho holí po hlavě....Tehdy ho dal Pilát zbičovat.” V těchto několika slovech je velká krutost římského bičování, které vedlo i k smrti. Odsouzený dostal 120 ran biči, které měly na konci olověné úlomky nebo malé kůstky. V evangeliu se píše: „Pak upletli korunu z trní a vsadili mu ji na hlavu.” Římské právo neznalo korunování trním, nic podobného se nestalo ani zajatým králům, toto je jediný známý případ v dějinách světa a pádný důkaz, že postava na plátně je Ježíš Kristus.
Podle toho, že krev vytékala i ze středu hlavy a na temeni, znamená, že trnová koruna vypadala jinak než ji zobrazují umělci všech dob. Netvořila věnec, ale klobouk z trnitého keře, který má trny dlouhé 12 – 15 centimetrů. Sám soudce Pilát Pontský, když viděl Ježíše takto zuboženého, byl otřesen a řekl Židům: „Hle člověk (ecce homo), ale oni křičeli: Ukřižuj ho, propustíš – li ho, nejsi přítel císaře!” Tato hrozba stačila, aby jim ho vydal a dal ukřižovat. Tak uzavírá soudní proces ve svém evangeliu apoštol Jan.
Kristus zemřel po tříhodinovém utrpení žízní, ztrátou krve a udušením. Došlo i k srdečnímu kolapsu, otisky ukazují, že prodělal strašlivá duševní a tělesná muka, nikde není vidět tvář strhanou bolestí, zachoval si důstojnost i v tak hrozné smrti, jakou ukřižování je. Vyzařuje oduševnělost, usebranost a majestát.
Kristova smrt byla něco tak neobvyklého, že i popravčí setník (sv. Longin), který byl zvyklý na podobné popravy, vůči tomuto člověku řekl slova nejvyššího údivu: „Skutečně tento člověk je Syn Boží.” Evangelista sv. Jan píše: „protože byl den předsváteční, těla nesměla zůstat na kříži. Přišli tedy vojáci a zlámali nohy prvnímu i druhému, kteří s ním (Kristem) byli ukřižováni. Když přišli k Ježíšovi, viděli, že je mrtev, nezlámali mu nohy, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda.”
2 hodiny po smrti dochází u člověka k oddělení krvinek od krevního séra. Rána v boku postavy na Plátně je trhlina 5 x 1,5 cm. Probodené srdce římským kopím by ukončilo život člověka, který by smrt pouze předstíral.
Podle židovských tradic měl být zemřelý omyt, pomazán vonnými látkami a zabalen do plátna, celý pak byl ještě omotán pruhy plátna. Na Ježíšově těle nemohly být vykonány tyto úkony pro nedostatek času, ale i proto, že na Golgotě nebyla voda. Tělo nebylo omyto, ale bylo posypáno vonnými látkami. Evangelista Jan píše, že Nikodém přinesl asi 100 liber (32 kg) aloe, myrhy a kadidla. Pryskyřice byla použita k posypání plátna a vysypání hrobního výklenku pro tělo. Evangelista sv. Lukáš píše: „doprovázely ho ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje. Podívaly se na hrobku i na to, jak bylo jeho tělo pochováno. Potom odešly domů a připravily si vonné věci a masti. V sobotu však zachovaly sváteční klid.” Druhý den po sobotě (naše neděle) se vydaly ke hrobu, aby dokončily, co nestihly udělat v pátek. Ráno přišly ke hrobu a našly kámen odvalený od vchodu do hrobu.
Tím končí výmluvnost otisků na Plátně.
Podle odborníků bylo tělo v plátně zabaleno 36 – 40 hodin, kdyby zůstalo déle, pokračoval by proces oxidace aloe a zabarvil by celé plátno do hněda. Z otisků je vidět, že se proces náhle zastavil.
Jsou pouze dvě vysvětlení:
1) Tělo bylo odbaleno a odneseno z hrobu.
2) Tělo se vyprostilo vlastní silou.
1) Hrob byl až do nedělního rána hlídán strážemi. Vojáci se vyděsili zemětřesením a andělem. Přiběhli do města a oznámili velekněžím, co se stalo. Evangelista sv. Matouš píše: „(velekněží) se shromáždili se staršími, poradili se a dali vojákům hodně peněz s pokynem: ,Říkejte, v noci přišli jeho učedníci a ukradli ho, zatímco my jsme spali.“ Proč by učedníci nechávali plátno v hrobě, dali si práci s vybalováním mrtvého těla a ještě ho pronesli středem několika vojáků, kteří údajně spali? V místech, kde bylo tělo k plátnu přilepeno krví, zůstala všechna na plátně. Není zjištěno žádné násilí odtrhávání přischlého plátna od těla. Noční únos těla by se neobešel bez násilného rozbalování.
2) Ježíš se sám vyprostil ze zavinutí a vyhradil vědě výsadu odhalit tajemství skryté v Plátně, toto řešení podávají všichni čtyři evangelisté a tajemství nazývají křesťané zmrtvýchvstáním Bohočlověka – vzkříšením Ježíše Krista.
Všechno co víme o Ježíšově smrti z evangelií se shoduje s Plátnem. Mrtvoly popravených bývaly hozeny do společné jámy. Jestliže byl Ježíš pohřben důstojným způsobem, bylo to proto, že Pilát udělil výjimku.
Cesty Plátna
Podle vědců bylo Plátno až do roku 438 v Jeruzalémě. Od roku 438 do 12. století bylo uloženo v Konstantinopoli.
Podle tradice přinesl z Plátna roušku z Ježíšovy tváře v r. 32 jeden ze 70 učedníků, sv. Juda Tadeáš (Taddai, T Addai) ke králi Abgarovi V. Ukkamovi (13 – 50 po Kr.) do Edessy (Urfa v jihovýchodní turecké Anatolii). Edessa byla na vysoké kulturní úrovni a srovnávala se s Alexandrií. Tadeáš nemocnému králi Abgarovi sdělil, že je to pohřební rouška Ježíše Krista. Král uvěřil, byl uzdraven a dal se pokřtít. Obraz nechal vystavit jako Palladium (ochranný obraz). V Edesse zůstal obraz do r. 944 a dostal pojmenování Mandylion (arabsky mindil = ručník). Rouška byla přeložena tak, aby byla vidět jen samotná tvář a obraz byl ozdobně zarámován (110 x 54 cm).
Od 6. století se objevují v Byzanci ikony (obrazy) Ježíšovy tváře, namalované podle svatého mandylionu. V r. 691 nařídil II. svatý synod biskupů v Konstantinopoli zobrazovat Krista podle svatého mandylionu z Edessy. Úcta k těmto obrazům byla uzákoněna na základě Žalmu 45, 3.: Ty nejkrásnější ze synů lidských, z tvých rtů se line milost, proto ti Bůh navěky žehná. V r. 726 zakázal císař Lev III. úctu k obrazům (obrazoborectví) a mandylion zazdili v klášteře. Vybourán byl v roce 787, když koncil v Niceji (Nikaj, Nikomedie, Izmid, Izmit, Iznik v Turecku) povolil úctu k obrazům. V roku 800 byl napsán spis „o krvavém obrazu Páně v Edesse“. Po obsazení Edessy muslimy v roku 944, byl obraz vykoupen císařem Romanem I. Lakapenosem (920 – 944) za 12.000 kusů stříbra a převezen do Cařihradu, kde bylo uloženo celé plátno od 5. století do roku 1119.
V tom roce byl založen Řád templářů, kterým jeruzalémský král Balduin II. věnoval zbytky Šalamounova chrámu (Templu) v Jeruzalémě. V r. 1120 dostali Templáři plátno a v Jeruzalémě napsali v roce 1141 zápis: „o drahocenném plátně na kterém je zázračná podoba, vzhled a velikost našeho Pána Ježíše Krista” (Plátno nazývali Templáři Svatým Grálem a sami se označovali za strážce Svatého Grálu.
Název Svatý Grál vznikl zkomoleninou ze slova (sanguis = krev, san / goil, San gruis, gruil /vyslovováno grail), San graal /grál / = svatá krev, Kristova krev). Podle pozdější středověké legendy se svatým grálem stal kalich použitý Ježíšem při Poslední večeři. Údajným vlastníkem kalichu byl Josef z Arimatie, který při ukřižování do něho zachytil Kristovu krev z jeho probodeného boku. Podle legendy se tohoto kalichu v Jeruzalémě měli zmocnit Templáři. Svatý Grál (kalich) hledali ve středověku králové, hledači pokladů, různí zloději a diktátoři (mezi nimi i Hitler). Všichni pověrčivě věřili, že sv. Grál jim dá na zemi nesmrtelnost, aby mohli žít navždy a nikdy nezemřeli.
V r. 1204 převezli Templáři Plátno do řeckého města Modon, později převezeno do Janova v Itálii, do Marseille a do Paříže ve Francii. Ve vlastnictví templářů bylo až do 14. 9.1307. Po zrušení Řádu templářů ho získal Gotfroi z Charny (Gottfroy, Geotfroy, Goetfroy) a stal se jeho vlastníkem. V letech 1307 – 1452 bylo Plátno uloženo v Lirey. Poslední z rodu Markéta hraběnka de Charny, darovala Plátno v r. 1452 (1460) vévodovi Ludvíku Savojskému.
Plátno bylo uloženo v kapli sídla savojského rodu v Chambéry ve stříbrné schránce. V r. 1506 ustanovil 217. papež Julius II. svátek Pohřebního Kristova Plátna na 4. května. Požár, který vypukl 4.12.1532 v kapli, roztavil stříbrný relikviář a roztavený kov propálil na několika místech plátno složené na velikost 75 x 30 cm. Vyspravená místa jsou na plátně viditelná. Po tomto požáru bylo Plátno navinuto na dřevěný válec. 17.9.1578 přenesl savojský vévoda Emanuel své sídlo z Chambéry do Turína. Tam uložil Plátno v katedrále sv. Jana Křtitele. V r. 1898 ho vyfotil advokát Secondo Pio. V roce 1972 byl založen požár turínské katedrály, který se včas podařilo uhasit.
Majitelem Turínského plátna byl poslední italský exkrál Umberto II. (Hubert II. Savojský, + 1983), který krátce před svou smrtí odkázal Plátno v r. 1983 Apoštolskému Stolci ve Vatikánu. Osobně ho předal 265. papeži sv. Janu Pavlu II., který nechal Plátno uložené v turínské katedrále. Jeho strážcem je turínský arcibiskup. Po dalším požáru katedrály v roce 1997 byla zhotovena speciální skříň odolná proti ohni, kde je Plátno rozbalené a uchovává se v horizontální poloze. Pouzdro má neprůstřelné sklo a klimatizaci.
Plátno bylo několikrát zkoumáno. Největší mezinárodní výzkum proběhl 8. – 13. 10.1978. V týmu 44 vědců byli 4 katolíci, 3 Židé, 31 protestantů a 6 agnostiků (názor mezi teismem a ateismem=Boha nelze dokázat, ani vyvrátit). Bylo zjištěno 6 pylových zrnek z Edessy, 14 z okolí Cařihradu, 15 z Francie a z Itálie. Pylová zrnka vydrží mnoho tisíciletí.
Za 10 let, 13.10.1988, prošla československým tiskem a rozhlasem zpráva, že Turínské plátno bylo zkoumáno ve třech různých laboratořích ve světě testem C 14 (radioaktivní uhlíkový izotop Carbonium 14) a že bylo zjištěno, že se jedná o padělek ze 13. – 14. století. Byly vzneseny námitky, protože zpráva nebyla otištěna celá. Dalším zkoumáním bylo zjištěno, že vzorek byl vzat ze spodní části plátna, kam při hašení stříbrné schránky stékala voda a nanesla nečistoty a prach středověku.
Při dalším zkoumání v r. 1980 bylo zjištěno:
A) na plátně je prokazatelně lidská krev skupiny AB
B) 14 druhů pylových zrnek, pocházejících z okolí Jeruzaléma a Středního Východu
C) analyzátor NASA prokázal z těla světelný záblesk záření dvou tisícin vteřiny
D) zvětšením obličeje byly na očích nalezeny otisky mincí
Mrtvý muž měl na očích položeny mince, které byly běžným platidlem. Na mincích je řecký nápis: TIBEPIOY KAIAPO (Tiberioy kaiaro = Tiberius císař). Mince byly vyraženy v 16. roce vlády císaře Tiberia, to je v roce 29 křesťanského letopočtu. Otisk mince lepton lituus ražené za Pontia Piláta v letech 9 - 32 po Kristu je umístěn na pravém víčku. Na levém oku je otisk mince, ražené v (našem) roce 29 Pilátem na počest Tiberiovy matky Julie. Zvyk položit mince na oči zemřelého byl součástí židovských pohřebních obřadů.
V r. 1944 byl na žádost pravoslavné církve ustanoven izraelsko – křesťanský soud na prozkoumání rozsudku Piláta z Pontu. Soud došel k závěru, že vina obžalovaného Ježíše z Nazareta nebyla prokázána. Celý tehdejší soud byl pod nátlakem židovských vedoucích představitelů a Pilátův justiční omyl.
Vystavení Plátna: 1578, 1898, 1931, 1933, 1969, 1973, 1978, 1998, 2000, 2010, 2015.
Kopie Plátna z Broumova
V lednu 1999 nalezl správce kláštera Přemysl Sochor a vikář Norbert Josef Zeman kopii Turínského Plátna v klášterním kostele sv. Vojtěcha v Broumově. Byla v ní autentika 4.května 1651. Kopie Plátna byla darována tehdejšímu opatovi Matouši Sobkovi, pozdějšímu biskupu královéhradeckému a arcibiskupu pražskému, který ji dal uložit do kostela sv. Vojtěcha v Broumově.
Schránka s kopií Plátna byla v kapli Sv. Kříže za štukovým věncem se zlaceným nápisem: Sancta Sindon. Uprostřed plátna je nápis: "ESTRACTVM ORIGINALI" (vytaženo z originálu). Tato kopie byla dotýkána na originálu.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Větší svátky světců v postě:
8. 2. bl. Mlada (Milada), přemyslovská princezna, abatyše, (česká patronka), +994
10. 2. sv. Scholastika, řeholnice, sestra sv. Benedikta, +542
11. 2. Panna Maria Lurdská (1858), světový den nemocných (1993)
14. 2. sv. Valentýn (Valentin), biskup, mučedník +269
22. 2. stolec (katedra) sv. apoštola Petra v r. 42
7. 3. sv. Perpetua a Felicita, mučednice +203
9. 3. sv. Františka Římská, řeholnice, +1440
15. 3. sv. Longin, setník na Golgotě, + 1. století
17. 3. sv. Patrik (Vlastimil), biskup, věrozvěst Irů, +461
18. 3. sv. Cyril Jeruzalémský, biskup, církevní učitel, +386
19. 3. sv. Josef, pěstoun Páně, (český patron), zasvěcený svátek, + asi rok 25
25. 3. Zvěstování Páně, zasvěcený svátek
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Velikonoce – Veliká noc (hebrejsky Pesach, Pascha = přejití, židovský svátek slavený na památku vysvobození z otroctví a vyjití Izraelitů z Egypta roku 1250 př. Kr.). Židovská Pascha se slavila a slaví 14. nisanu, bez ohledu na to, na který den v týdnu připadá.
Výpočet data Velikonoc se liší v různých církvích. Datum Velikonoc pro římskokatolickou církev a protestantské církve na západě je určen prvním jarním úplňkem (to je po 21. 3. gregoriánského kalendáře).
Na 1. nikajském (nicejském) koncilu roku 325 bylo určeno slavit křesťanské Velikonoce až po židovském Pesachu, po prvním jarním úplňku (tj. po 21. březnu). Jestliže připadne jarní úplněk na neděli, jsou Velikonoce až následující neděli.
Pravoslavné (východní) Velikonoce jsou oproti západním opožděny o týden, některé roky i více, protože východní církve se řídí starším juliánským kalendářem. Pravoslaví zachovává ustanovení (nedochovalo se ve sněmovních spisech) 1. nicejského sněmu, který určil, že křesťanská Pascha nesmí být před židovským svátkem Pesach, nebo spolu s ním.
Například v roce 2005 byly západní křesťanské Velikonoce před židovskou Paschou.
Velikonoce
západní = římskokatolické a protestantské
východní = řeckokatolické a pravoslavné
Velká neděle, Vzkříšení Páně, Zmrtvýchvstání, Hod Boží velikonoční, Pascha
| rok | 2023 | 2024 | 2025 | 2026 | 2027 | 2028 | 2029 | 2030 |
| západ | 9.4. | 31.3. | 20.4. | 5.4. | 28.3. | 16.4. | 1.4. | 21.4. |
| východ | 16.4. | 5.5. | 20.4. | 12.4. | 2.5. | 16.4. | 8.4. | 28.4. |
Bohoslužba v římskokatolické církvi
Zasvěcený svátek Vzkříšení Páně – Zmrtvýchvstání Páně, Velikonoční neděle – Velká neděle (velká svým světovým významem). Vigilie Velké neděle začíná zapálením ohně, od kterého se rozsvítí Paškál (paschalis cereus = velikonoční svíce) se slovy: „Světlo Kristovo. Sláva Tobě Pane (Bohu díky) – Lumen Christi. Laus Tibi Domine (Deo gratias)“, obřad pokračuje chvalozpěvem „Exultet iam angelica turba coelorum = Zajásejte zástupy andělů v nebi“.
Znovu se rozezní varhany a zvony („přiletěly z Říma“) a od zpěvu Gloria (= Sláva) pokračuje mše svatá. Po celou velikonoční dobu se zpívá zpěv Aleluja = chvalme Boha. Velikonoční doba trvá 50 dní a začíná Velkou nedělí a končí Svatodušní nedělí. Svátky Veliké noci jsou největší, nejdůležitější a nejvýznamnější církevní svátky v roce, křesťané si připomínají Ježíšovo vzkříšení z mrtvých. Jeho zmrtvýchvstání předpověděl 1000 let př. Kr. král David: „Nezanecháš mě v podsvětí smrti, nedopustíš, aby tvůj Svatý uviděl porušení.“ (Ž 16,10.). Symbolem velikonoční doby je bílá barva. V kostelích se na Bílou sobotu odpoledne, nebo na Velkou neděli světí pokrmy: beránek, mazance, vejce, chleba, víno a maso.
V židovské symbolice má číselné vyjádření Velikonoc hodnotu 80 + 60 + 8 = 148, chléb má čísla 30 + 8 + 40 = 78, víno má hodnoty 10 + 10 + 50 = 70, po sečtení hodnot chleba a vína (večeře) 78 + 70 = 148 dostaneme číselnou hodnotu Pesahu – Velikonoc (viz Betlém).
Ve velikonoční době se v katolické církvi zpívá chvalozpěv Panně Marii:
Vesel se nebes Královno, aleluja,
zaplesej tvorstva koruno, aleluja.
Ten, jenž jsi v klíně chovala, aleluja,
vpravdě vstal Kristus, tvá chvála, alelluja.
Z vítězství Jeho raduj se, alelluja,
u něho za nás přimluv se, alelluja.
Raduj a plesej Panno Maria, aleluja,
neboť Pán vpravdě z mrtvých vstal, aleluja.
Podle tradice tento chvalozpěv vznikl v době moru v Římě. 25.4.591 uspořádal 64. papež sv. Řehoř I. Veliký s obrazem Panny Marie-Salus Populi Romani (Spása/záchrana římského lidu) prosebné procesí za jeho odvrácení. Ve chvíli, kdy procesí procházelo po mostě nad Tiberou, bylo slyšet zpěv andělů: „Vesel se nebes Královno...“ a nad Hadriánovým mauzoleem se zjevil archanděl Michael s vytaseným mečem. Na znamení vyslyšení proseb a ukončení moru zasunul tasený meč do pochvy. Hadriánovo mauzoleum se od toho dne nazývá Andělským hradem a v době velikonoční se před ním zpívá chvalozpěv Regina caeli laetare, alleluia (Vesel se nebes Královno).
Velikonoce mohou být mezi 22. 3. a 25. 4., mají 7 nedělí (každá neděle má z evangelia svoje téma):
1. Vzkříšení
2. Nevěřící Tomáš (Bílá neděle), neděle Božího milosrdenství (od roku 2000)
3. Eucharistie
4. neděle Dobrého Pastýře
5. – 7. Církev jako dar vzkříšeného Pána
8. Seslání Ducha Svatého
(do r. 1969 byly číslovány jako 1.– 6. neděle po Vzkříšení), jejich názvy byly odvozeny podle slov úvodního introitu – vstupní modlitby:
1. Vzkříšení = Bože, tvůj jednorozený Syn slavně přemohl smrt a otevřel nám nebe; prosíme tě: dej, ať ve světle jeho vzkříšení vstaneme k novému životu, a obnov nás svým Duchem, abychom směřovali k tobě do nebeské slávy.
2. Quasi modo = jako hned narozené děti žádejte duchovní mléko Božího slova – 1.P(t) 2,2;
Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení.
V tuto neděli se narodil „hrbáč – zvoník u Matky Boží“, který dostal jméno Quasimodo.
2. neděle zvaná Dominica in Albis = Bílá neděle (zv. provodní neděle), Božího milosrdenství.
Novokřtěnci pokřtěni na Bílou sobotu byli oblečeni do bílého roucha. Na druhou neděli šli v bílém oblečení v průvodu (provodní neděle) do kostela, kde ho odkládali.
23.1.1995 vyhověl 265. papež sv. Jan Pavel II. polským biskupům, aby v polských diecézích byla 2. neděle velikonoční nedělí Božího milosrdenství.
30. dubna 2000 při svatořečení řeholnice Faustyny Kowalské, která napsala slova Pána Ježíše: „V tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti; ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“ (Deník, 699) určil sv. Jan Pavel II. pro celou katolickou církev 2.neděli velikonoční, nedělí Božího milosrdenství.
3. Jubilate = jásejte Bohu všechny země – Ž 65,1-2;
Hlahol Bohu, celá země! Pějte žalmy k slávě Jeho jména, jeho chválu šiřte chvalozpěvem (do r. 1969 žalm 4. neděle).
4. Misericordia = Milosrdenství Páně je plná země – Ž 33,5-6;
Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinova milosrdenství. Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup (do r. 1969 žalm 3. neděle).
5. Cantate = zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu, celá země! Zpívejte Hospodinu, dobrořečte Jeho jménu, zvěstujte den ze dne jeho spásu – Ž 96, 1-2
6. Vocem = hlasem radostným to zvěstujte, hlásejte po celém světě, Pán vykoupil svůj lid – Iz 48, 20;
S plesáním to oznamujte, všude rozhlašujte, rozneste to až do končin země, řekněte: Hospodin vykoupil Jakuba, svého služebníka, (neděle také zvaná Rogate = Proste; v týdnu po této neděli se konala prosebná procesí)
Čtyřicátý den je zasvěcený svátek, slavnost Nanebevstoupení Páně. Ve vyznání víry – credo: „Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce, všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé.” (do r. 1969 tímto dnem končila velikonoční doba)
7. Exaudi = Vyslyš Hospodine můj hlas jak volám – Ž 27, 7-9;
Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi! Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka.
Padesátý den po Velikonocích je slavnost Seslání Ducha Svatého (svátek Letnic) Letnice – letní žně, původně židovský svátek Oznámení Desatera na hoře Sinaj. Svatodušní svátky, zvané Padesátnice, řec. Πεντηχοστή ήμέρα – Pentochosté éméra, lat. Pentecostes = Padesátý den (50 dní po Velikonocích, 10. 5. – 13. 6.). Tento svátek je připomínkou založení Církve, kdy ve večeřadle na apoštoly sestoupil Duch Svatý v podobě ohnivých plamínků. Používá se červená barva, symbol ohně.
Větší svátky světců v době velikonoční (do 25. 4. mohou být ještě v době postní):
25. 3. Zvěstování Páně (do r. 1965 Zvěstování Panně Marii)
25. 3. sv. Dismas, lotr po Ježíšově pravici na Golgotě
9. 4. sv. Marie Kleofášova, sestřenice Panny Marie
11. 4. sv. Stanislav, biskup, mučedník +1079
16. 4. sv. Bernardeta Soubirousová z Lurd, řeholnice, +1879
23. 4. sv. Vojtěch, pražský biskup, (český patron), mučedník +997
24. 4. sv. Jiří, římský voják, mučedník +303
25. 4. sv. Marek, evangelista, +68
29. 4. sv. Kateřina Sienská řeholnice, učitelka církve, +1380
30. 4. sv. Zikmund (český patron), král, mučedník +1.5.524
1. 5. sv. Josef Dělník, od 1.5.1955,
3. 5. sv. Filip a Jakub (Menší), jeruzalémský biskup + 62, apoštolové, (do r. 1965 svátek 1.5.)
4. 5. sv. Florián (Květoslav), +294
6. 5. sv. Jan Sarkander (český patron), kněz, muč., +1620,
6. 5. sv. Dominik Savio, žák sv. Jana Boska, *1842, +1857
8. 5. Panna Maria Prostřednice všech milostí
13. 5. Panna Maria Fatimská, zjevení v roce 1917
14. 5. sv. Matěj, apoštol, mučedník + v 1. století
16. 5. sv. Jan Nepomucký (hlavní patron Čech), kněz, mučedník +1393
20. 5. sv. Klement Maria Dvořák (Hofbauer, český patron), +1820
24. 5. Panna Maria Pomocnice křesťanů
26. 5. sv. Filip Neri, kněz, +1595
30. 5. sv. Zdislava (česká patronka), *1222, +1252
30. 5. sv. Jana – Johanka z Arku, Panna Orleánská)
31. 5. Navštívení Panny Marie (do r. 1965 svátek 2.7.)
6. 6. sv. Norbert, (český patron), biskup, +1134
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
II. Mezidobí – je doba církevního roku mezi Velikonocemi a adventem, trvá asi 6 měsíců.
V této době se používá zelená barva, symbol naděje.
V II. mezidobí jsou dvě velké slavnosti:
1. neděle po Letnicích je slavnost Nejsvětější Trojice – jeden Bůh ve třech Osobách – Otec, Syn a Duch Svatý //do r.1965 se používal titul Svatá Trojice, to vedlo u mnoha lidí k omylu a z neznalosti se domnívali, že se jedná o některou „svatou ženu“, nebo o společné pojmenování sv. Mikuláše, anděla a čerta (v předvečer 6.12.), nebo svatých Tří králů (6. 1.)//.
Ve čtvrtek po Nejsvětější Trojici je zasvěcený svátek slavnost Těla a Krve Páně (Boží Tělo). Tato slavnost patří mezi velké svátky v římskokatolické církvi. Ukazuje víru v přítomnost Ježíše Krista v proměněném chlebu - Hostii. Podle učení starověkých církví je při mši svaté proměněn (transsubstance = přepodstatnění) chléb a víno v Tělo a Krev Ježíše Krista. Tato hostie je nazývána Nejsvětější Svátost, protože katoličtí křesťané věří, že je v Ní nejvíce Svatý (Svatosvatý) Bůh.
Jedná se o přenesenou oslavu ustanovení Eucharistie – Nejsvětější Svátosti ze Zeleného čtvrtku, proto i tato slavnost je ve čtvrtek. Podle tradice je v kostele slavena mše svatá a po ní vychází průvod ke čtyřem oltářům. Oltáře jsou stavěny u soch svatých, nebo mariánských a morových sloupů na náměstích na každou světovou stranu jeden. V slavnostním průvodu je pod baldachýnem (zvaným nebesa) nesena monstrance (prosklená schránka na hostii) s Nejsvětější Svátostí. U každého oltáře se koná krátká pobožnost, po které kněz žehná monstrancí - Kristus žehná celému světu na každou stranu.
Baldachýn (nebesa) byl zaveden do průvodu Božího Těla jako nutnost. V době, kdy byl tento svátek zaveden, se vylévaly splašky z okna na ulici. "Nebesa" v průvodu chránila Nejsvětější Svátost před zneuctěním.
Svátek Božího Těla zavedl lutyšský biskup Robert de Tourote v r. 1246 na doporučení svého arcijáhna Jakuba Panthaleona Court – Palaise, podle vidění sv. Juliany z Lutychu (svátek 5.4.) v roce 1209. Arcijáhen Jakub byl Juliániným duchovním rádcem. Jako 183. papež Urban IV. (Jakub Panthaleon) ustanovil svátek Božího Těla (Těla a Krve Páně) pro celou církev v r. 1264.
K urychlení ustanovení tohoto svátku přispěl také český kněz Petr z Prahy, který se vydal v r. 1263 do Říma. Cestou se zastavil ve městě Bolseno, kde v kostele sv. Jiří a sv. Kristiny sloužil mši svatou. V okamžiku pozdvihování (ukázání lidem) začala hostie krvácet. Kněz Petr ji chtěl ukrýt a zabalil ji do korporálu. Vydal se do Orvieta k papeži Urbanovi IV., ten mu nařídil pokání a slavnostní přenesení relikvie biskupem do katedrály v Orvietu, kde je korporál trvale vystaven.
V r. 1264 se slavil svátek Božího Těla jako radostná oslava Eucharistického chleba (místo smutku na Zelený čtvrtek). Texty k tomuto svátku napsal velký teolog sv. Tomáš Akvinský (1225-1274). Nejvíce známý je chvalozpěv sv. Tomáše Akvinského "Lauda Sion Salvatorem" = Chval Sióne Spasitele.
Ve 14. století za Jana XXII. (*1244, 1316-1334) se slavení Božího Těla rozšířilo.
U nás se poprvé konalo slavnostní procesí (průvody) Božího Těla za Karla IV. v roce 1355. V celé katolické církvi se procesí rozšířilo v 15. století. V době baroka se začala ukazovat triumfálnost duchovního vítězství Krista nad smrtí. Nad knězem s Nejsvětější Svátostí je nesen baldachýn, družičky v bílých šatech před ním sypou okvětní lístky a ministranti podávají kadidlo. Průvodem projevují věřící projev nejvyšší úcty k Ježíši Kristu. V 19.století se stříleno z hmoždířů atak vzniklo rčení: "ran, jak o Božím Těle.".
Na začátku 20. století, po vzniku Československé republiky, byla katolická slavnost Božího Těla i státním svátkem. Od roku 1948 byly zakázány všechny církevní průvody a platil přísný zákaz pro věřící vycházet hromadně mimo kostel. Porušení tohoto zákazu se trestalo jako maření státního dozoru nad církvemi. Od roku 1990 byla tradice procesí obnovena.
Větší svátky světců v II. mezidobí:
13. 6. sv. Antonín z Padovy (Paduánský), církevní učitel, +13.6.1231
15. 6. sv. Vít, (český patron), Modest a Crescetia mučedníci, *293, +305
19. 6. sv. Jan Nepomuk Neumann (český patron, +5.1.1860)
21. 6. sv. Alois z Gonzagy, řeholník, patron mládeže a studentů, +1591
24. 6. sv. Jan Křtitel, Narození sv. Jana Křtitele, 1. století
25. 6. bl. Ivan, (český patron), opat, +882
29. 6. sv. Petr a Pavel, apoštolové, zasvěcený svátek, +67
30. 6. sv. Prvomučedníci římští, +64
3. 7. sv. Tomáš, apoštol, +72
4. 7. sv. Prokop opat sázavský (český patron), +1053
5. 7. sv. Cyril a Metoděj, (čeští patronové), C +869, M +885, zasvěcený svátek, spolupatroni Evropy
11. 7. sv. Benedikt opat, patron Evropy, *480, +547
14. 7. bl. Hroznata (český patron), řeholník, mučedník +1217
16. 7. Panna Maria Karmelská 1251
20. 7. sv. Eliáš (Ilja) z Číny a 2418 mučedníků +1820–1904
21. 7. sv. Vavřinec z Brindisi, kněz, +1619
22. 7. sv. Marie Magdaléna, + 1. století
25. 7. sv. Jakub Starší (Větší), apoštol, +42
25. 7. sv. Kryštof, mučedník +250
26. 7. sv. Anna a Jáchym, rodiče Panny Marie
27. 7. sv. Gorazd (český patron) +900 a druhové
29. 7. sv. Marta a Marie z Betánie, + 1. století
31. 7. sv. Ignác z Loyoly, kněz, +1556
4. 8. sv. Jan Maria Vianney, kněz (sv. farář arský), + 4.8.1859
5. 8. Posvěcení římské basiliky Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore, Panny Marie Větší), r. 431
6. 8. Proměnění Páně (na hoře Tábor), světový svátek skautských a křesťanských táborů
8. 8. sv. Dominik Guzmán, řeholník, zakladatel řádu Kazatelů (Dominikánů), +1221
9. 8. sv. Roman mučedník, + 258,
9. 8. sv. Benedikta od Kříže (Edita Steinová, židovka, učitelka filosofie), +9.8.1942
10. 8. sv. Vavřinec, jáhen, muč., +258 (vězněn s papežem Sixtem II. +7.8.258)
11. 8. sv. Klára, řeholnice, zakladatelka řádu klarisek, +1253
13. 8. sv. Poncián, papež a Hyppolit, kněz, mučedníci +235
14. 8. sv. Tarsicius, 12 roků, mučedník, patron ministrantů, +200, nazýván prvomučedník Nejsvětější Svátosti (martyr Eucharistiae)
14. 8. sv. Maxmilián Kolbe, kněz, mučedník v Osvětimi, +1941
15. 8. Nanebevzetí Panny Marie, zasvěcený svátek
17. 8. sv. Rochus (sv. Roch patron proti moru), +1327
18. 8. sv. Helena, císařovna, +328
21. 8. sv. Pius X., papež, +1914
22. 8. Panna Maria Královna
24. 8. sv. Bartoloměj, apoštol (Nathanael), mučedník, + 1. století
26. 8. ct. Martin Středa, řeholník TJ, zachránce Brna, +1649
26. 8. sv. Genesius, herec, mučedník, + 286
27. 8. sv. Monika, matka sv. Augustina, +4.5.387, (do r. 1965 4.5.)
28. 8. sv. Augustin biskup, učitel církve, +430
29. 8. Umučení sv. Jana Křtitele
5. 9. bl. Matka Tereza, *26.8.1910, +1997
7. 9. sv. Melichar Grodecký, sv. Marek Křižan, Štěpán Pongrácz, mučedníci +1619 Košice (tři košičtí mučedníci)
8. 9. Narození Panny Marie
12. 9. Jména Panny Marie (svátek po vítězství u Vídně 12.9.1683)
13. 9. sv. Jan Zlatoústý biskup, církevní učitel, +407
14. 9. Povýšení Svatého Kříže, r. 325
15. 9. Panna Maria Bolestná (Sedmibolestná, Doloris)
16. 9. sv. Ludmila (1.česká patronka) +921, den církevních škol
21. 9. sv. Matouš, evangelista, mučedník +70
23. 9. sv. Pio z Pietrelciny (pater Pio), +1968
26. 9. sv. Kosma a Damián (čeští patronové), lékaři, mučedníci + 3. století
28.9. sv. Václav, kníže a mučedník +935 (929), hlavní patron české země a českého národa, zasvěcený svátek, svátek českých junáků
29. 9. sv. Michael, Gabriel a Rafael archandělé
1.10. sv. Terezie od Dítěte Ježíše (vl. jménem Terezie Marie Františka Martinová), *2.1.1873, +30.9.1897 z Lisieux, řeholnice
2.10. sv. Andělé strážní
4.10. sv. František z Assisi, zakladatel řádů Menších bratří (františkánů), +1226
7.10. Panna Maria Růžencová
12.10. sv. Radim (český patron), arcibiskup, bratr sv. Vojtěcha, +1006/1020
15.10. sv. Terezie Veliká od Ježíše (z Avily) učitelka církve, +5.10. (15.10.) 1582
16.10. sv. Hedvika Slezská, kněžna a řeholnice +14.10.1243
16.10. sv. Marie Markéta Alacoque (Alakok) *1647, +17.10.1690,
apoštolka úcty k Božskému Srdci Páně–zjevení 1675
17.10. sv. Ignác Antiochijský, biskup, mučedník +115
18.10. sv. Lukáš evangelista, +80/95
21.10. bl. Karel I. *17.8.1887, +1.4.1922, poslední český král a rakouský císař (český patron)
28.10. sv. Šimon a Juda (Tadeáš) apoštolové, mučedníci
(Š. Horlivec zv. Kananejský nebo Zelota, J.Tadeáš, syn Marie Alfeovy)
1.11. slavnost Všech svatých, zasvěcený svátek
2.11. Památka zesnulých, Vzpomínka na všechny věrné zemřelé – Dušičky (od r. 998 )
4.11. sv. Karel Boromejský, biskup, +1584
5.11. sv. Alžběta a Zachariáš (rodiče sv. Jana Křtitele)
9.11. Posvěcení lateránské basiliky 325
11.11. sv. Martin z Tours (* 316 Szombathely–Kamenec, +397/401 Tours ve Francii)
13.11. sv. Anežka Česká (Pražská, Přemyslovna, česká patronka), +2.3.1282 (do r. 1990 svátek 2.3.)
18.11. Posvěcení římských basilik sv. Petra a Pavla 326
21.11. Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě (do r. 1965 Obětovaní Panny Marie)
22.11. sv. Cecílie, panna, mučednice *200, +22.11.230
23.11. sv. Klement I. (Kliment) papež, mučedník +101
25.11. sv. Kateřina Alexandrijská, mučednice +312
30.11. sv. Ondřej, prvoapoštol, bratr sv. Petra, mučedník +50
(svátek může být v některém roce ještě v II. mezidobí).
Advent začíná mezi 27.11. a 3.12.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
změny v církevním roce po II. vatikánském koncilu (r. 1965):
Křížové – prosebné dny: první prosebné procesí konal biskup sv. Mamertus v r. 450 za odvrácení pohrom v jeho diecézi Vienne. Procesí se konalo v pondělí, úterý a středu před Nanebevstoupením Páně (tj. 37. – 39. den po Velikonocích) a vycházelo do polí v čele s křížem, k modlitbám o ochranu před zlem, morem, válkou a živelnými katastrofami, k prosbám za záchranu před bludem a nevěrou byly přidány litanie ke všem svatým, od 5. století byly prosebné průvody každoročně opakovány, v r. 800 byly prosebné dny zavedeny v Římě 97. papežem Lvem III.
Na křížové dny se v liturgii používala fialová barva. V roce 1965 byly zrušeny 2. vatikánským koncilem.
64. papež sv. Řehoř I. Veliký zavedl další prosebné procesí na den sv. Marka 25. 4. 591, za odvrácení moru, který řádil v Římě, když s obrazem Panny Marie procesí procházelo po mostě nad Tiberou, bylo slyšet zpěv andělů: „Vesel se nebes Královno...“ a nad Hadriánovým mauzoleem se zjevil archanděl Michael s vytaseným mečem, na znamení vyslyšení proseb a ukončení moru zasunul tasený meč do pochvy. Hadriánovo mauzoleum se od toho dne nazývá Andělským hradem a v době velikonoční se zpívá chvalozpěv Regina caeli laetare (Vesel se nebes Královno).
Suché dny – kvatembrové (zkomolenina z latiny quattuor temporal = čtyři doby – kvatempr, později kvatembr). Základem bylo posvěcení čtyř ročních období. V roce 1965 byly zrušeny 2. vatikánským koncilem, v soukromí se mohou dodržovat.
Postní dny o suchém chlebu čtyřikrát do roka:
středa = připomínka Popeleční středy
pátek = připomínka Velkého pátku
sobota = připomínka Bílé soboty.
1. zimní suché dny – 3. týden v adventu (po 3. neděli adventní)
2. jarní suché dny – 1. týden v postě (po 1. neděli postní)
3. letní suché dny – 1. neděle po Hodu Božím svatodušním (po Seslání Svatého Ducha)
4. podzimní suché dny – 3. týden v září (po svátku Povýšení Svatého Kříže 14. září)
V kvatembrové soboty se udělovalo kněžské svěcení.
Liturgický kalendář uvedl prosebné dny pro české diecéze (od r. 1989):
17.-24.12 příprava na Vánoce,
31.12. poděkování za za Boží pomoc a prosba o požehnání do nového roku,
1.1. světový den modliteb za mír,
18.-25. týden modliteb za jednotu křesťanů,
8.5. den modliteb za povolání k duchovnímu životu,
25.5.-2.6. příprava na Seslání Ducha Svatého,
27.5. den modliteb za sdělovací prostředky,
21.10. den modliteb za misie.
