Církevní rok (obsáhlejší text)
Liturgický rok v římskokatolické církvi
Je souhrn svátků a období, které se opakují v ročním cyklu. Všechny svátky vrcholí mší svatou, ve které je obsaženo tajemství víry a spásy. Svátky Panny Marie a svatých jsou spojeny do Kristovy oslavy, protože Krista následovali, trpěli s ním a spolu s ním jsou oslaveni. V církevním roce se pro vyjádření určité doby nebo svátku používají tyto barvy: Bílá , červená, fialová, zelená. Černá barva se na pohřbech od r. 1969 používá méně.
Ve starověku (antika) byl svrchní oděv barven podle stavu nositele, zámožnosti a slavnostnosti. Na starokřesťanských mozaikách jsou biskupové v tmavých barvách (purpur, černá) a jáhnové v bílém oblečení. Tmavá se stala slavnostní barvou mužského oděvu až do současnosti. K barvení docházelo vařením látky ve zředěném výměšku mořského plže ostranky (nachovec). Podle množství barviva byl odstín od růžové přes červenou, zelenou, fialovou, až k černé barvě, která byla nejdražší. Barvením rostlinnými barvami ve středověku byly určeny i nové symboly barev. Zlatá a červená (barvy Slunce) jako symbol Boha Otce, modrá barva nebe byla přiřazena Ježíši Kristu a Panně Marii. Zelená barva stvořené přírody se stala barvou Ducha Svatého. Nostiteli Svatého Ducha jsou biskupové a proto se zelená barva stala na znaku barvou jejich klobouku.
Pro vrchní liturgický oděv se v karolinské době začaly používat barvy, které se zdály vhodné pro určité svátky. Kánon (řec. κανών=měřítko, pravidlo) barev zavedl papež Inocenc III. na začátku 13. století. Červená barva se stala barvou mučedníků, fialová barvou pokání a černá symbolizuje smutek.
Vigilie: lat. noční bdění, noční hlídka. Všechny významné (velké) svátky se v církvi slaví už v předvečer svátku, zvaný vigilie. Všechny velké svátky v církvi mají vigilii = bdění (předvečer). Protože se na svátky chystaly velké hostiny–hody, dostaly svátky název Hod Boží vánoční, Hod Boží velikonoční, Hod Boží svatodušní.
Proto se dávají „barborky“ 3.12., „svatý Mikuláš“ chodí 5. prosince, Štědrý večer 24. prosince je vigilií Vánoc, Zjevení Páně - Tři králové chodí 5. ledna, Kristovo vzkříšení na Velkou neděli (Velikonoce) se slaví na Bílou sobotu večer a podobně.
Liturgické barvy v římskokatolické církvi:
Bílá – symbol čistoty a nevinnosti: svátky Ježíše Krista (Narození–Vánoce, Zelený čtvrtek, Vzkříšení–Velikonoce a další), svátky Panny Marie a světců nemučedníků.
Červená – symbol ohně a krve: Květná neděle (týden před Velikonocemi), Velký pátek (den Ježíšovy smrti), Seslání Ducha Svatého (50 dní po Velikonocích), svátky mučedníků.
Zelená – symbol naděje: I. a II. mezidobí, jako období přípravy na důležité doby v roce (advent a půst), I. mezidobí je po Vánocích do postu, II. mezidobí začíná po Velikonocích do adventu. V I. mezidobí se konají plesy a toto období, lidově zvané masopust zakončují poslední tři dny mezidobí: neděle, pondělí a úterý před Popeleční středou. Konají se karnevaly (lat. carne vale = opustit maso -masopust).
Fialová – symbol kajícnosti – pokání, duchovní obnovy, obrácení a smutku: Advent (4 neděle před Vánocemi), postní doba (40 dní před Velikonocemi), pohřby.
Fialová barva bývala nahrazována modrou nebo tmavě červenou.
Černá barva při pohřbu se od roku 1969 používá méně než fialová, ale nebyla zrušena.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Advent (latinsky adventus = příchod), období, které je 4 neděle (ne 4 týdny) před Vánocemi (před 25. prosincem). Začíná mezi 27.11. (je-li 24.12. v sobotu) a 3.12. (když je 24.12. v neděli). První zmínky o Adventu se objevují v jižní Galii (Francie) a ve Španělsku ve 4. století. Svatý Hilarius z Galie píše o třítýdenní modlitební a postní přípravě svátku Zjevení Páně (Tří králů 6.1.). Tato zpráva se dochovala i v dopise jedné ženy z Galie z roku 400 po Kr.
Svatý Řehoř z Tours (538 – 594) mluví o adventu v délce postní doby: tj. 40 dní. V Galii, Španělsku a v Itálii začínal advent 6 týdnů před Vánocemi, tedy po svátku sv. Martina. Proto se v této oblasti mluví o půstu sv. Martina. V Římě zredukoval 64. papež sv. Řehoř I. Veliký počet šesti adventních nedělí na čtyři. V Miláně se uchovala galská praxe adventu a podle ambroziánské liturgie začíná advent o dvě neděle dříve než v liturgii římské. Ve 13. století se stal Advent počátkem církevního (liturgického) roku.
V adventní době se používá fialová barva, jako symbol duchovní obnovy, pokání a vážnosti. Fialová barva byla ve starověku velkou vzácností a mohli si ji dovolit pouze bohatí lidé. Pro chudé byla velkým luxusem a tak ji nahrazovali tmavě modrou nebo tmavě červenou. Obě barvy převzaly protestantské církve, hlavně v USA a Velké Británii.
Adventní mše svaté se nazývají Roráty (lat. rorate coeli = rosu dejte, nebesa), podle úvodního verše v adventu: „Rorate caeli desuper et nubes pluant justum, aperiatur terra et germinet Salvatorem. Caeli enarrant gloriam Dei et opera manuum eius annuntiat firmamentum“. (Rosu dejte, nebesa, shůry, právo ať se vyleje jako déšť z oblaků, ať se otevře země a zplodí Spasitele./podle proroka Izajáše 45, 8./ Nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha./Žalm 19,1.). „Gloria Patri et Filio et Spiritui Sancto, sicut erat in principio et nunc et semper et in saecula saeculorum. Amen“. (Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen).
Symbol čtyř nedělí znamená čtyři příchody Ježíše Krista. První příchod jako člověka narozeného v Betlémě, druhý příchod duchovní ve svatém přijímání do srdce člověka, třetí příchod duchovní při smrti každého člověka, čtvrtý příchod bude v poslední soudný den na konci světa. Čtyři adventní neděle také symbolizují 4000 let čekání na Vykupitele (Zachránce) ve Starém Zákoně.
Tyto Kristovy příchody připomíná adventní věnec se čtyřmi svícemi. Adventní věnec je kruh (symbol věčnosti a společenství Boha s lidmi) ze zelených jehličnatých větviček (symbol života), ovázaných fialovou stuhou. Na věnci jsou čtyři fialové nebo bílé svíce (červené nebo modré používají protestantské církve). Svíce jsou uspořádané do kříže a každá svíce je na jednu světovou stranu (symbol Krista jako Světlo světa). Třetí svíce může být růžová, podle neděle zvané Gaudete (radostná). Každou neděli se rozsvítí jedna svíce a jak se blíží Vánoce, přibývá světlo na věnci. Na Štědrý den svítí čtyři svíce a připomínají příchod (advent) božího Světla pro lidi, kterým je Ježíš Kristus. Svíce se zapalují proti směru hodinových ručiček (v některých oblastech svíce zapalují po směru hodinových ručiček).
První svíčka se nazývá Izaiášova (zvaná také Naděje nebo svíce proroků, čtení z knih proroka Izaiáše, nebo Jeremiáše), druhá je zvaná sv. Jana Křtitele (evangelium o sv. Janu Křtiteli, nebo Pokoj, Mír, také Betlémská svíce), třetí Gaudete (radostná, čtení z 1 listu sv. Pavla Soluňanům a Filipanům o stálé radosti v Pánu, nebo také Přátelství, Pastýřská svíce) a čtvrtá má název Andělská, nebo Panny Marie (evangelium o andělově zvěstování sv. Josefovi a jeho zasnoubení s Pannou Marií, zvaná také Láska).
Někdy se přidává doprostřed věnce pátá svíce, která je bílá a symbolizuje Pannu Marii. Zapaluje se od 8.12 slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie až do Štědrého dne. V nekatolických církvích je symbolem Ježíše Krista.
Adventní věnec pochází z Německa a vytvořil ho v r. 1839 evangelický pastor Johann Heinrich (Jan Jindřich) Wichern z Hamburku. Ten založil sirotčinec (útulek pro chudé a opuštěné děti) a nazval ho „Drsný dům“. Na základě neustálých otázek dětí, kolik dní zbývá do Vánoc, zhotovil na konci listopadu 1839 velký kruh s 24 svícemi a ten zavěsil od stropu. Od 1. prosince byla na každý den do Štědrého dne jedna svíčka. O rok později změnil počet na čtyři svíce do kříže.
Adventní kalendář byl původně válec z tvrdého papíru, s 24 okénky, která se otvírala v příslušný den, nahoře byly vystříhány hradby, uprostřed byla rozsvícená svíce, jak se okénka postupně otvírala, přibývalo v místnosti světlo a stín hradeb dával pocit chráněného místa, později se v okénkách začaly objevovat obrázky, které byly nahrazeny sladkými mlsky, ve 20. století čokoládou.
Kalendář vymyslela v německém Mnichově jedna maminka, když se jí malý syn ptal, kdy už budou Vánoce. Když dospěl, nechal kalendář vytisknout v Mnichově v r. 1908.
Jmelí – stále zelená rostlina, která roste na dubu a dalších druzích stromů jako příživník, byla součástí pohanských obřadů v Anglii. Jmelí mělo chránit před zlými duchy. Bylo symbolem života, štěstí a ochranným talismanem. Čím bylo více bílých bobulek na větvičce, tím větší štěstí mělo člověka potkat.
Zvyk políbení pro štěstí pod větvičkou jmelí pochází z Anglie. Jmelí se zavěšovalo, aby se udržela láska.
Irové upevňovali jmelí nad vchodem, které zvalo poutníky ke stolu. Větvička jmelí zavěšená nad stolem měla zaručit bohatou úrodu.
Koleda: lat. calenda = 1. den v měsíci, z tohoto slova je název kalendář.
3.12. večer před svátkem svaté Barbory (4.12.) chodily ve dvojici nebo ve trojici po vesnici „Barborky“, bíle oděné postavy, které rozdávaly jablka a ořechy, nepořádným hospodyním vymetaly kamna. Později si děti dávaly za okno obuv nebo ponožku, kam jim v noci sv. Barbora něco nadělila, protože nebyly celý rok úplně hodné, objevilo se mezi sladkými dárky také kus dřeva, uhlí nebo shnilá brambora.
4.12. na svátek svaté Barbory si svobodné dívky utrhly větvičku z třešně nebo zlatého deště a dávaly ji do vázy, jestliže vykvetla na Štědrý den, měly se do roka vdát.
5.12. večer před svátkem sv. Mikuláše (6.12.) chodí tento biskup s čertem a andělem. Rozdává dětem malé dárky. Anděl symbolizuje absolutní dobro, radost a pohodu z nebe, čert je symbolem zla a u hodných dětí bývá zaháněn andělem nebo Mikulášem do pozadí.
6.12. večer před svátkem sv. Ambrože (7.12.) procházel tajemný Ambrož v dlouhé bílé košili, s bílými rukavicemi a černou špičatou čepicí (podobnou jako bílá paní), přes obličej měl závoj. V levé ruce měl uzlíček s mlsky a v pravé držel koště. Pokřikoval na děti a honil je. Cestou "ztrácel" sladkosti a děti je sbíraly. Tento zvyk se neudržel, možná i pro to, že Ambrož honil děti venku na čerstvém vzduchu.
12.12. v předvečer svátku svaté Lucie(13.12.) chodily bíle ustrojené „Lucky“ a kontrolovaly jestli nemá hospodyně na druhý den nachystáno na praní nebo na předení, v ten den se nesmělo prát a příst, pokud by měla, naplnila by jí Lucka světnici prázdnými vřeteny a ty by musela okamžitě napříst. Obdarovávala hodné děti a zlobivým dala metlou.
13.12. den svaté Lucie byl podle juliánského kalendáře (ve středověku o 9 dní později - 21.12.) dnem slunovratu a z té doby pochází pranostika, že „Lucie noci upije, ale dne nepřidá”.
Štědrý den se jako vigilie svátku objevuje poprvé v r. 336 s názvem Adventus Divi Domini = příchod Božského Pána. Štědrý den 24.12. je posledním dnem Adventu, není to první den Vánoc, jak je to omylem považováno. Tento omyl vznikl tím, že ve starověku nezačínal nový den o půlnoci (00.00), ale kolem šesté hodiny večerní. Oslavy Narození Páně – Vánoc začínaly v jejich předvečer (= vigilie) štědrou (bohatou) večeří.
Po večeři se odchází na půlnoční vánoční mši (ještě je Štědrý večer). Půlnoční mše nezačíná na konci Štědrého dne (24.00), ale na začátku nového dne 25. prosince (00.00), tedy na první den Vánoc. V současné době jsou slouženy „půlnoční” (většinou dětské) mše na Štědrý den odpoledne, nebo k večeru a tím je tento omyl ještě umocněn. Tyto odpolední „půlnoční” mše však slouží kněz ve filiálních farnostech a skutečnou půlnoční mši slouží v hlavním farním kostele.
Štědrý den 24.12. Tento název získal podle toho, že Bůh byl štědrý k lidem a dal jim jako největší dar svého Syna. Lidé začali být štědří jeden k druhému, aby si udělali radost. U betléma, později u stromečku, nacházeli dárky od „Ježíška”. Nejdříve to byly drobné dárky, nebo potřebné věci. Koncem 20. století se vytratil pravý smysl Vánoc a lidé se začali obdarovávat drahými dary, které často přesahovaly jejich finanční možnosti.
Tento den má nejvíc tradic a pověr z celého roku: Kdo by nikomu nic nedaroval, bude mít po celý rok bídu. Na Štědrý den se nesmělo nikomu nic půjčovat, aby se do domu nedostala bída. Okolo stolu se omotal řetěz, aby se udržela soudržnost v rodině. Někde se dával kolem stolu provaz, aby se domu vyhnuli zloději.
Večer se u stolu sešla celá rodina, aby nebyl nikdo sám. Paní domu dávala na stůl jeden talíř navíc pro případného nečekaného hosta, za oknem se rozsvěcovala svíčka, aby pocestný věděl, že do toho domu může přijít. Vše bylo připraveno na dosah ruky, aby hospodyně nemusela vstávat od stolu, právě tak nevstával od stolu nikdo jiný, ten kdo by vstal, mohl do roka zemřít.
Do roku 1969 byl Štědrý den církevně postní den. Kdo se postil, mohl vidět večer „zlaté prasátko”. Přes den se jedlo velice málo nebo vůbec nic. Paní domu připravovala bohatou - štědrou večeři s hojností jídla. Jídel bývalo devět druhů. První jídlo byly oplatky s medem, aby byl každý po celý rok sladký (někde se mázl med na tvář, aby Tě měl každý rád). Používání medu je slovanský zvyk. Dále se jedl česnek s osoleným chlebem, proti nemocem a zlým duchům, rybí polévka, zelňačka (kapustová) a hrachová polévka, kapr a bramborový salát, maso (řízky, klobásy ap.) byly podávány až na další chod. Večeře začínala modlitbou za celou rodinu. Modlitbu vedla nejstarší osoba v rodině.
Kapr se na štědrovečerním stole objevuje až začátkem 20. století, rozšířil se až po r. 1945. Do té doby to byly jiné druhy ryb: losos, úhoř, štika a další. V chudých rodinách to byl houbovec zvaný černý kuba z vařených krup, česneku, sádla, koření a hub, na štědrovečerní večeři byla také podávána „muzika“, byl to kompot z uvařených sušených švestek a hrušek, dívky a chlapci se snažili se zavazanýma očima napíchnout ovoce, švestka znamenala, že se vdají nebo ožení se svobodným, hruška znamenala svatbu se vdovcem nebo vdovou.
Po večeři se rozkrajovala jablka, s hvězdičkou uprostřed znamenalo štěstí a zdraví, s křížkem nemoc nebo smrt, loupaly se ořechy, zdravý ořech symbol zdraví, shnilý znamenal nemoc nebo smrt. Odlévalo se olovo nebo vosk do studené vody a z tvaru se poznávala budoucnost. Svobodné dívky házely obuví ke dveřím, když dopadla špičkou ven, znamenalo to, že se vdá a půjde z domu, opak znamenal, že zůstane doma.
Štědrovečerní noc se lidem jevila jako tajemná a kouzelná, dělili se o jídlo s pocestnými a se zvířaty. Drobečky a kosti z ryb se zakopávaly na zahradě, nebo pod ovocné stromy, aby celý rok byla hojnost úrody.
Větší svátky světců v adventu:
30.11. sv. Ondřej, prvoapoštol, bratr sv. Petra, mučedník + 50
(svátek může být v některých letech ještě v II. mezidobí)
4.12. sv. Barbora, princezna, mučednice + 237
6.12. sv. Mikuláš, biskup, + 352
7.12. sv. Ambrož, biskup, učitel církve, + 397
8.12. Neposkvrněné Početí Panny Marie, zasvěcený svátek od r. 1708
13.12. sv. Lucie, mučednice + 304
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Až slzy budou jen rosou v trávě, až krev bude proudit tam kde má,
až přestanem sloužit moci a slávě, pak snad už jen v noci bude tma.
Až nebudem co a koho ovládat, až nebudem sčítat jen hmotné statky,
pak možná si začnem všichni přát, k Lásce zas najít cestu zpátky.
Až slávu Bohu a pokoj lidem zazpívají andělé,
pak i naše Vánoce budou šťastné, požehnané a veselé.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vánoce – zkomolený název z němčiny Weihnachten (staroněmecky Wahnachten, wiha = světit, Nacht = noc), weit nacht = široká (velká, svatá) noc, s va tá noc. Symbol vánoční doby je bílá barva.
Vánoce v jiných jazycích:
Albánsky: Krishtlindje
Anglicky: Christmas
Arabsky: id al-milad
Bulharsky: Koleda
Dánsky: Jul
Esperanto: Kristnasko
Finsky: Joulu
Francouzsky: Noël
Hebrejsky: Chagamolad hanotsri
Holandsky: Kerstmis
Chorvatsky: Božić
Indonésky: Hari Natal
Italsky: Natale
Japonsky: Kurisumasu (krismas)
Latinsky: Nativitatis (Narození)
Litevsky: Kaledas
Lotyšsky: Ziemassvétky
Maďarsky: Karácsony
Makedonsky: Božik
Maltsky: Milied
Německy: Weihnachten
Norsky: Jul
Polsky: Boze Narodzenie
Portugalsky: Natal
Rumunsky: Graciun
Rusky: Raždestvó
Řecky: Christouyenna
Slovensky: Vianoce
Slovinsky: Božič
Španělsky: Navidad
Švédsky: Jul
Turecky: Noel
Ukrajinsky: Rizdvo
Vietnamsky: Giáng sinh
Vánoční přání v některých jazycích: Veselé Vánoce, Radostné vianočné sviatky (slovensky), Christos rodivsja (ukrajinsky a rusky), Chestita koleda (bulharsky), Boas Festas (portugalsky), Wiesolych sviat (polsky), Rožden Božič (chorvatsky), Gajan Kristnaskon (esperanto), Hyvaa Joulua (finsky).
v latinské Bibli Vulgata:
Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis
Sláva na vysokosti Bohu a na zemi pokoj lidem dobrá vůle
v latinské Bibli Nova Vulgata:
Gloria in altissimis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis
Sláva ve vznešenosti Bohu a na zemi pokoj lidem dobrá vůle
tímto zpěvem andělé oslavili Boha při Ježíšově narození.
Vánoční doba začíná zasvěceným svátkem slavností Narození Páně, Hod Boží vánoční (25.12.) a končí 1. neděli po Zjevení Páně svátkem Křtu Páně (když je 6.1. v neděli, končí vánoční doba 13.1., je – li 6.1. v sobotu, svátek Křtu Páně je 7.1. Do 2. vatikánského koncilu v r. 1965 končila vánoční doba svátkem Uvedení Páně do chrámu–Očišťování Panny Marie–Hromnice 2. února).
Kristovo narození se slavilo v církvi už ve 3. století. Nejstarším písemným dokladem o slavení svátku Narození Páně je zápis z r. 354 v římském chronografu (Chronographus Romanus) od Dionisia Philocala.
Na Hod Boží vánoční jsou slouženy tři bohoslužby: 1. půlnoční – andělská, 2. jitřní (ranní) – pastýřská, 3. denní – slavná, královská, velká. V roce 130 určil 5. papež sv. Telesforus sloužení tří mší svatých. Později se v Římě tyto tři mše svaté sloužily jednotlivě ve třech chrámech: 1) v kostele Sancta Maria Maggiore, kde je kopie betlémské jeskyně s relikviemi jeslí. Zde se slavila mše v noci – půlnoční. 2) mše za svítání (in aurora = na zlacení /svítání/) byla v řeckém kostele sv. Anastázie, na 25.12. připadal její svátek. 3) mše svatá vánoční se slavila ve velechrámu sv. Petra ve dne (9 hodin). Původně byla denní bohoslužba nejstarší a jediná mše svatá vánoční na svátek Narození Páně (25.12.).
V prvních třech stoletích Církev spojila oslavy narození Ježíše s pohanským kultem zrození Slunce nepřemožitelného (dies natalis Solis Invicti) – zimní slunovrat 25.12. jak nařídil císař Aurelián z r. 274 po Kr., kdy pohané oslavovali svátky slunce a pronásledovaní křesťané nebyli nápadní ve svých oslavách Narození Nepřemožitelného Slunce spravedlnosti Ježíše Krista. Od 4. století se svátky Narození Páně slavily 6. ledna. V tento den slaví Vánoce východní (pravoslavné) církve. V 6. století se na západě začaly slavit opět 25. prosince.
Událost Ježíšova narození si připomínáme stavěním betléma (Betlém, Bet lechem = dům chleba) = podle jména města v Palestině (Izraeli), nebo také jesliček, jesličky = jesle, v kterých se Ježíš narodil.
Ježíšovo narození předpověděli proroci ve Starém Zákoně:
Mojžíš 1300 let př. Kr.: „Vyjde hvězda z Jakuba (Jákoba) a povstane žezlo z Izraele.“ (4 M 24,17.).
Král Šalamoun 1000 let př. Kr. v knize Moudrosti: „Zatímco vše obklopovalo ticho a noc došla k půli, Tvé Všemocné Slovo Pane, se sneslo z nebe od královského trůnu.“ (Mdr 18, 14-15.).
Prorok Micheáš v r. 730 př. Kr. řekl: „A ty Betléme Efrata (efratský), i když jsi nejmenší mezi judskými městy, z tebe mi vyjde vládce Izraele.“ (Mich 5,2; Mat 2,6). Jméno Efrata (efratský) ho odlišovalo od města Betléme vzemi Zabulon.
Prorok Izajáš prohlásil v roce 700 př.Kr.: „Hle panna počne a porodí Syna a dá mu jméno Emmanuel = Bůh s námi.“ (Iz 7,14.).
Prorok Jeremiáš v r. 600 př. Kr. řekl: „Vzbudím Davidovi spravedlivý výhonek a bude panovat jako král.“ (Jr 23, 5-6.).
V židovské symbolice je číselné vyjádření jména Betlém znamením plnosti Boha 2 + 10 + 400 + 30 + 8 + 40 = 490 : 10 (součet výsledku je totéž jako 7 x 7 = 49) + 1 (Spasitel) = 50, ta označovala jiný svět u Boha. Týdny jsou po 7 dnech, až nastane osmý den, bude to jiný svět. Ježíš Kristus, který se narodil v Betlémě se stal živým chlebem (J, 6 51). Betlehem = beth = 412, léchem = 78 (viz Velikonoce).
Josef a Marie šli do Betléma, aby se podle nařízení císaře Augusta dostavili do města, na místo, kde se narodil jejich předek král David. Oba pocházeli z jeho rodu.
Ježíšovo narození v polovině noci (o půlnoci) bylo předpověděno ve starozákonní knize Moudrosti:
„Zatímco vše obklopovalo hluboké ticho a noc ve svém běhu došla vrcholu, tvé Všemohoucí Slovo, Pane, přišlo z nebe od královského trůnu.“ (Mdr 18, 14 – 15).
Lat. „Dum medium silentium tenerent omnia et nox in suo cursu medium iter haberet Omnipotens Sermo tuus, Domine, de caelis a regalibus sedibus venit.“ Sap. 18,14-15.
(„Když bylo mlčení hluboké všude a noc ve své rychlosti byla cestou v půli, Všemohoucí Výrok tvůj, Pane, z nebe od královského stolce přišel.“ Mdr 18, 14 – 15). (Když bylo všude veliké ticho a noc byla ve své polovině, tvé Všemohoucí Slovo přišlo z nebe od královského trůnu).
V Lukášově evangeliu je napsáno, že se Ježíš narodil v noci a byl položen do jeslí. V novověku v 17.–20. století se Ježíšovo narození datovalo na tyto dny: 28. 3., 20. 4., 20. 5., 22.10.
V roce 1958 židovský profesor Shemarjahu Talmon z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě vypočítal z Kumránských svitků o kněžské službě rozpis služby kněze Zachariáše, otce sv. Jana Křtitele. Konec jeho služby byl 23.9., kdy byl počat sv. Jan Křtitel, který se skutečně narodil 24.6. Ježíš se narodil 25.12.
25.12.2017 vyšel článek, který zpracoval PhDr. Radomír Malý podle článku vatikánského experta profesora teologie Nicoly Buxe z 29.12.2011 (www.radiovaticana.cz):
"25.12.2017
Dosud se přijímalo jako samozřejmost, že Ježíš Kristus se ve skutečnosti narodil v roce 7-6 před Kristem, tedy před naším letopočtem. Dnes ale učenci dospěli k jinému stanovisku.
Tento názor, který se upevnil v 19. století a byl přijat i katolickou církví, neboť se nejednalo o otázku víry a mravů, vycházel z toho, že mnich Dionýsos v 6. století, který přepočítal římský kalendář na nový, počínající narozením Krista, se při těchto počtech zmýlil.
Tato argumentace vycházela z faktu, že v letech 7-6 před Kr. došlo ke konjunkci planet Jupitera a Saturna, což vyvolalo jejich silnou zář na obloze. Tento astronomický úkaz byl ztotožněn s hvězdou, jež provázela mudrce z východu do Betléma. Dále ve prospěch datace Pánova narození do roku 7-6 mluvil fakt, že vrah betlémských dětí Herodes zemřel roku 4 před Kristem, Ježíš se proto nemohl narodit až po jeho smrti.
Dnes ale učenci dospěli k jinému stanovisku. Mnich Dionýsos se nepřepočítal, nýbrž měl pravdu. Údaje o Herodovi čerpáme totiž ze spisu Josefa Flavia "Židovské starožitnosti". Ten skutečně píše, že roku 4 před Kristem (samozřejmě uvádí tomu odpovídající římský letopočet od založení města Říma) císař Augustus rozdělil Palestinu mezi tři Herodovy syny: Archelaa, Heroda Antipu a Filipa. Odtud se vyvozovalo, že Herodes toho roku zemřel.
Teprve nyní si ale všimli historikové dalších zpráv v témže Flaviově spise, které dokazují, že Herodes r. 4 před Kristem nezemřel. Flavius uvádí, že roku 54 před Kristem bylo Herodovi 15 let, narodil se tedy zhruba v letech 69-68 před Kristem. Na jiném místě píše, že se dožil 71 let, aniž sděluje datum jeho úmrtí. Víme-li však, že se narodil 69-68 před Kristem a dožil se 71 let, tak musel zemřít někdy v letech 2-3 po Kristu, nikoli v roce 4 před Kristem.
Jak se ale potom vyrovnat se zprávou o rozdělení Palestiny mezi jeho syny v roce 4 před Kristem? Velmi snadno. Římští císařové často určovali vládcům, kteří jim byli podřízeni, spoluvládce, nezřídka se jednalo o příslušníky jejich rodiny. I císařové sami jmenovali někdy své spoluvládce, např. Dioklecián nebo Konstantin. Jednoduché vysvětlení tedy zní, že roku 4 před Kristem císař Augustus určil stárnoucímu Herodovi jako spoluvládce jeho tři syny a zároveň mezi ně rozdělil Palestinu. Herodova moc byla tím omezena, ne však natolik, aby nemohl nařídit vraždy betlémských dětí. Pravdu má tedy apologeta Tertullian na konci 2. století, jenž jako první uvádí přesný letopočet Kristova narození: Rok 752 od založení Říma a 41. rok vlády císaře Augusta, což odpovídá dle našeho kalendáře roku 1 po Kristu.
Co ale s konjunkcí Saturnu a Jupitera? Tato argumentace není průkazná. Orientální mágové té doby znali velké množství "znamení na obloze", takže ona "betlémská hvězda", jíž se mudrci od východu nechali vést, mohla být něčím úplně jiným než konjunkcí těchto dvou výše zmíněných planet.
Současné vědecké poznatky vyvracejí též názor, že Ježíš se nenarodil 25. prosince, neboť údajně toto datum bylo uměle vytvořeno jako protiváha pohanským slavnostem slunovratu a kultu boha Mithry. Ve skutečnosti o 25. prosinci jako datu Kristova narození píše už mučedník sv. Hippolyt roku 204, tedy ještě dříve, než byl kult boha Mithry v římské říši rozšířen. Sv. Jan Zlatoústý zase v kázání z roku 386 říká, že Ježíš se opravdu narodil 25. prosince a odvolává se na úřední zprávy o sčítání, uchované v římském archivu, jenž byl až později zničen.
Nejpřesvědčivější doklad je však následující: Zachariáš, otec sv. Jana Křtitele, byl knězem Abiášovy kněžské třídy. Těchto tříd bylo 24. Jejich zástupci se střídali o sobotách ve službě v jeruzalémském chrámu, která na každého připadla dvakrát v roce, na Abiášovu třídu, čili na Zachariáše, koncem září. Jestliže právě při výkonu kněžské služby mu anděl sdělil, že jeho žena sv. Alžběta počala, tak to plně odpovídá datu narození sv. Jana Křtitele koncem června. Katolická církev je skutečně slaví 24. června. To má ale ještě další důsledky. Když archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že počne z Ducha Svatého a bude matkou Vykupitele, řekl jí současně, že její příbuzná Alžběta také počala a je již v šestém měsíci. To by odpovídalo měsíci březnu, kdy Církev slaví 25. března svátek Zvěstování Páně. Jeho narození koncem prosince je tak zcela v souladu s jeho početím koncem března.
Uvedené časové informace nejsou samozřejmě žádnými články víry, které by musel katolík přijmout. Nelze jim však upřít logiku a to, jak do sebe přesně zapadají. Ukazují, že naši bratři ve víře v antickém starověku měli vyvinutý smysl pro přesnost časových údajů a jejich propočty. Proto můžeme bez obav považovat jejich zprávy za věrohodné i v jiných oblastech."
V 532 uvedl úředník papežské kurie opat mnich Dionysius Exiguus (lat. = Nepatrný, malý, skromný, slabý) rok narození Krista 752 p. U. c. (post Urbe condita = po založení Města, a. U. c. - ad Urbe condita = od založení Města). Nespletl se o 5 – 7 let jak se od 19. století stále traduje. Král Herodes (* 69/68 př. Kr.), který malému Ježíši usiloval o život, zemřel v r. 754 po založení Říma, asi 2-3 roky po. Kr.
Mnich Dionýs nazval rok 752 a. U. c. rokem 1. po narození Krista.
Datum narození Krista 25.12. roku 1 vypočítal v roce 1945 český chronolog a kněz P. Jan Pouč (*20.10.1874 Obědkovice, +25.10.1962 Kojetín). V knize "Náš letopočet" (1946-1955), napsal, že křesťanský letopočet uvedený mnichem Dionýsem je správný. Rok narození Krista byl používán už před Dionýsem a Dionýs ho převzal a přepočítal na křesťanský letopočet.
Kniha "Náš letopočet" byla vydána až v roce 2005. P. Jan Pouč popsal, že rok smrti krále Heroda 4. př. Kr. mylně určil německý protestantský teolog Emil Schürer (*2.5.1844 Augsburg, +30.4.1910 Göttingen), podle toho byl určen rok Kristova narození 6-4 př.Kr., a od Schürerera ten rok opisovali další autoři.
Brána pokory (dveře pokory) do chrámu Zrození (Narození Páně) má šířku 87 cm a výšku 120 cm. Dospělý člověk se musí sehnout, aby prošel a poklonil se Ježíši Kristu. Původně velký gotický vstup do chrámu Zrození byl zazděn v době, kdy Svatou zemi ovládli muslimové a vjížděli do chrámu na koních, aby ponížili křesťany a znevážili pro ně posvátné místo Kristova narození. Bránu dal zazdít sultán Sulejman I. Nádherný (1494/1495-1566), který ctil Ježíše jako proroka a zajistil křestanům svobodu vyznání.
Betlémská jeskyně má rozměry 12 metrů na délku, 3 metry na šířku i výšku. Nad ní stojí chrám Zrození (Narození Páně), postavený v r. 330 císařem Konstantinem I. Velikým. Místo Kristova narození pod oltářem označuje stříbrná hvězda s latinským nápisem: „Hic de Virgine Maria Jesus Christus natus est“= „zde z Marie Panny Ježíš Kristus narozen je“.
V 18. století byla basilika rozdělena mezi několik křesťanských církví, jeskyně Narození se nachází v pravoslavné části chrámu, západní (římskokatolické) bohoslužby jsou 25.12., východní (pravoslavné a řeckokatolické) 6.1., bohoslužby arménské církve 18.1.
Betlém – symbol Vánoc. Ježíš se narodil v jeskyni, která sloužila pastýřům jako chlév pro ovce a dobytek. Vůl a osel se u jeslí znázorňovali podle citátu proroka Izaiáše (Iz 1, 3.): „Zná vůl svého hospodáře a osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ Na oslu mohla přijet Panna Maria, byl to tehdy dopravní prostředek pro většinu obyvatel Palestiny.
Reliéfy s vyobrazením Narození Páně se objevovaly v Římě už ve 4. století. Poprvé podle tradice oslavil Narození Páně postaveným betlémem sv. František z Asissi ve 13. století. Ten za městem Greccia přivedl ovce, osla a vola, do jeskyně k připravenému oltáři, na kterém sloužil (celebroval) půlnoční mši svatou pozvaný kněz. Sv. František z Asissi nemohl sloužit mši, jak se někde omylem uvádí, protože nebyl knězem, ale jáhnem. Jáhen pomáhá knězi při mši svaté.
Betlémy nebo jesličky se rozšířily v průběhu 16. století zásluhou Jezuitského řádu. U nás byly poprvé postaveny o Vánocích 1562 v pražském Klementinu. Nejstarší dochované jesle jsou z roku 1780 v kapucínském kostele Panny Marie Andělské u Lorety v Praze. 18 postav v životní velikosti: hlavy a ruce vyřezány ze dřeva, obličeje kašírované sádrou. Tělo postav tvoří dřevěná kostra, obalená slámou a oblečená do dobového oděvu (Loretánské náměstí 6/99, Praha 1).
Velký kamenný betlém byl vytesán M. B. Braunem v letech 1717–1732, v lese u Dvora Králové nad Labem mezi Žírčí a Kuksem. V r. 2002 byly nad sochami zhotoveny dřevěné přístřešky, které urychlily ničení soch a proto byly 26.11.2004 odstraněny.
Český Betlém si lidé u nás přizpůsobili do našeho prostředí, sníh, jehličnaté lesy, vedle pastýřů typické české postavy a podobně. Známé jsou betlémy Marie Fischerové-Kvěchové (1892-1984), Josefa Lady (1887-1957), Mikoláše Alše (1852-1913), Josefa Jaroslava Weniga (1885-1939) a mnoha dalších umělců.
Největším lidovým betlémem u nás je Třebechovický betlém vytvořený Josefem Proboštem, Josefem Frimlem a Josefem Kapuciánem v 19. století v Třebechovicích pod Orebem. Dílo vytvářeli 40 let a zachytili v něm nejen Ježíšovo narození, ale i další události z jeho života, zakončené ukřižováním a vzkříšením. Mimo události Nového Zákona zde Probošt znázornil sousedy a různé činnosti v Třebechovicích a v Hradeckém kraji. V r. 1967 byl betlém na světové výstavě EXPO 67 v kanadském Montrealu.
Stromeček, stromek – mladší symbol Vánoc, původem burgundský pohanský zvyk. Burgunďané u zelené jedle života slavili slunovrat. V 6. století použil tento zvyk mnich sv. Kolumbán, aby jim ukázal symbol křesťanského života – Krista. V r. 1561 se rozšířil z Francie do Německa, kde byla jedle poprvé veřejně postavena na náměstí v Lipsku v r. 1765.
Původně vyřezaný obrys ze zeleně natřených prken nebo z kartonu, zelený, neopadaný = symbol života, opadané listnaté stromy se považovaly za odumřelé, později se stromek začal zdobit jablky, ořechy a dalšími věcmi, které se daly v zimě uchovat, protože nic neroste, později perníky, čokoláda a jiné mlsy.
Poprvé byl u nás postaven stromek (smrček) v roce 1812 v rodině Jana Karla Liebicha, ředitele Stavovského divadla v Praze. U něho se společně scházeli ministři, generálové, malíři, umělci, šlechta a bohatí měšťané. Karel Jan Liebich byl velký znalec umění a pro jeho dobrosrdečnou povahu ho nazývali „papá Liebich“, později se dostal do finanční tísně a jeho přátelé mu dali na Štědrý den pod stromeček podivné dárky. Směnky, které vykoupili od lichvářů. Tím se rozšířil zvyk dávání bohatších dárků.
Na venkově se stavění stromečku šířilo pomaleji než v městských bohatých rodinách, ještě před 1. světovou válkou bylo mnoho rodin, které neměly vánoční stromeček.
První vánoční strom na veřejném prostranství nechal v r. 1924 postavit spisovatel Rudolf Těsnohlídek na náměstí Svobody v Brně, inspirován v dánské Kodani, kde po 1. světové válce vybírali peníze na sirotky. Těsnohlídek uspořádal veřejnou sbírku na stavbu Dětského domova, na tuto myšlenku přišel, když před Vánocemi 1924 našel v lese odloženou holčičku. Na Svatopetrském náměstí nechal poprvé postavit vánoční strom 265. papež sv. Jan Pavel II. v r. 1982.
V roce 1918 v Rusku Vladimír Iljič Lenin zakázal slavení Vánoc a nařídil slavit Nový rok. Vánoční jolku (jedličku) a dárky přinášel děduška Moroz (děda Mráz), obdoba amerického Santa Klause.
Koleda na sv. Štěpána 26.12. Chudí dostávali z přebytků bohatých. Na koledu chodily většinou děti.
Betlémská hvězda: Mágové četli z hvězd budoucnost a znali židovská proroctví proroka Bileáma o Velikém Králi, a o tom, že až se narodí z panny „vyjde hvězda z Jakuba (Izraele) a povstane žezlo z Izraele (4. M /Nu/ 24,17.)“. V jejich době se na obloze objevila v souhvězdí Ryb veliká hvězda (konjukce Jupitera se Saturnem), Jupiter byl považován za hvězdu velkého Krále, Saturn za hvězdu Židů, Ryby symbolizovaly národ Izrael. Z této konjukce mudrci vyčetli, že se narodil v Izraeli židovský král. Termín hvězda se ve starověku používal pro všechna nebeská tělesa.
Nad jesličkami se od 14. století znázorňuje kometa (v 18. století nazvána Halleyova). Tu v r. 1301 pozoroval italský malíř Giotto di Bondone (1267 – 1337), kterou namaloval v r. 1304 v kapli Scrovegni v Padově na fresce: „Klanění sv. Tří králů”. Odtud se dostala nad ostatní betlémy.
První, kdo přišel s tím, že betlémská hvězda nebyla kometa, byl Jan Kepler (1571–1630). V roce 1603 si v Praze všiml nápadného sblížení planet Jupitera a Saturna. Spočítal, zda nedošlo už v minulosti k podobnému sblížení. Výpočtem zjistil, že se tak stalo 3 x v roce 7 před Kristem: koncem května i září a začátkem prosince. Jestliže mudrci viděli hvězdu v květnu a vydali se na cestu, koncem roku přišli do Izraele. Král Herodes zemřel v r. 4 př. Kr. Britský astronom Edmond Halley (1656–1742) zjistil na začátku 18. století, že jde o jedno a totéž těleso, které se ke Slunci a do blízkosti Země vrací pravidelně po 75 letech.
Tři králové–Epifanie–Zjevení Páně–6. ledna (Vánoce končí svátkem Křtu Páně, který je první neděli po Třech králích). Bůh zjevil (ukázal) pohanským mudrcům narození svého syna zářivou hvězdou. V evangeliu svatého Matouše (Mt 2,1-12), je napsáno, že mágové (mudrci, věštci, hadači, astronomové, astrologové, poradci babylonského-perského krále), přišli nejdříve do Jeruzaléma, kde hledali narozeného krále, a do Betléma, kam přinesli tři dary: zlato, kadidlo a myrrhu.
Mudrci nebyli králové – panovníci (vládci) a nebyli ani tři. Titul králů dostali ve středověku podle drahocenných (královských) darů, které přinesli narozenému Panovníkovi – Bohu.
Ve starověku a středověku kolísal v betlémech počet mudrců – králů mezi 2–12. Od 15. století se ustálil na třech, podle počtu darů v zápisu Matoušova evangelia, který píše o třech darech: zlato, kadidlo, myrrha. Zlato, mudrci uznali Ježíše za Božího krále. Kadidlo uznání za Nejvyššího kněze – velekněze. Myrrha, symbol Ježíšova utrpení a věčného života. Předzvěst jeho nabalsamování při pohřbu. Panovníci starověku se dávali balsamovat, aby jejich tělo bylo zachováno pro život na věčnosti. Myrha se získává ze sušené pryskyřice keře Balsamodendron myrrha z Etiopie, dorůstá tří metrů. Z trnitých větví prýští pryskyřice, která má trpkou kořeněnou chuť.
Zasvěcený svátek Zjevení Páně, Epifanie 6. ledna je trojitý svátek: zvláštní hvězda zjevila pohanským národům narození Ježíše Krista, při jeho křtu v Jordánu bylo Židům zjeveno – ukázáno, jeho Boží Synovství, a prvním zázrakem na svatbě v Káni zjevil – ukázal, že je Pánem nad přírodou. Východní (pravoslavné) církve slaví tento den Narození Páně – Vánoce. Podle juliánského kalendáře připadá na tento den 25.12.
Při mši svaté v předvečer (5.1.) jejich svátku (6.1.), se světí kadidlo, voda a křída, kterou se označují domy, svěcení vody připomíná Kristův křest v Jordánu (toto svěcení převzala katolická církev od církve pravoslavné).
Posvěcenou křídou se označují domy písmeny +C+M+B nebo (K+M+B+letopočet), Christus Mansionem Benedicat (Kristus toto obydlí ať požehná v tomto roce, ať žehná po celý tento rok), tři křížky (není to plus mezi písmeny !) znamenají Trojjediného Boha–Nejsvětější Trojici = Otec+Syn+a Duch Svatý+. Nápis K+M+B+ obsahuje prosbu, aby Bůh požehnal v nastávajícím roce celý dům i jeho obyvatele. Tři křížky používali negramotní lidé jako svůj podpis. To znamenalo, že se dovolávají Trojjediného Boha jako svědka svého podpisu a prosí o Jeho požehnání.
Psaní tří křížků dokládá tabulka z Katolického katechismu 1920 a 1968.
První autor, který uvedl počet tří králů, byl sv. Caesarius z Arles v 6. století, jména tří králů Casparius, Melchiorius et Baltasarius se objevila v 7. století a byla odvozena z písmen požehnání C M B (Christus Mansionem Benedicat). Ve 12. století jména poprvé zapsal kancléř pařížské Sorbonny Petr Comestor a uvedl jejich vysvětlení:
Kašpar – hebr.: iš kaspik = muž od Kaspického moře. Podle legendy jméno prvního z mudrců (tří králů), který přinesl zlato, symbol Krista, jako věčného Krále. Uměl vypočítat dráhy nebeských těles.
Melichar – hebr.: mel chí or = můj král je světlo, druhý z mudrců (tří králů). Donesl kadidlo jako symbol Kristova věčného božství a kněžství. Podle legendy sebral příběhy o Zarathusrovi a sepsal do nové knihy, původní kniha se ztratila za války s Řeky.
Baltazar – persky: Bell – šasar = obětující Bálovi, třetí z mudrců (tří králů), přinesl myrrhu jako symbol utrpení, legenda oněm říká, že byl kníže z rodu Sasanidů a velký znalec knih Zarathustry.
Všichni tři byli původně zobrazováni jako mladí běloši. Po objevení Ameriky na konci 15. století (1492) každý z nich představoval jednu lidskou rasu: bílý Kašpar, rudý Melichar, černý Baltazar.
V r. 1194 byly převezeny jejich ostatky z milánského kostela sv. Eusrogia do nového chrámu sv. Petra v Kolíně nad Rýnem (ve 20. století bylo zjištěno, že se jedná o ostatky tří chlapců), kde jsou uloženy u hlavního oltáře v pozlaceném relikviáři. Ostatky daroval císař Bedřich Rudovous (Fridrich Barbarossa).
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TŘI KRÁLOVÉ K + M + B + L . P.
Římská říše byla veliká. Patřila k ní Itálie i země kolem Středozemního moře. Vojevůdce císaře Claudia došel se svými vojsky daleko na sever až k řece Rýnu.
Tam založil vojenské sídliště, které pojmenoval po císařovně Agrippině–Colonia Agrippina. Později Cologne, německy Köln am Rheim, česky Kolín nad Rýnem. Největší dominantou města je katedrála sv. Petra. Stavba začala v roce 1248 a byla dokončena roku 1880.
Napoleon Bonaparte, stejně jako Josef II. uznával jen farní kostely a tohle byla „pouze“ katedrála. V jeho době patřila tato část Německa Francii. Napoleonovi vojáci používali katedrálu jako stáj pro koně. Ve studeném chrámu se koním nedařilo dobře, proto se rozhodl stavbu zbourat a postavit nové stáje. Chtěl to udělat po návratu z Ruska, ale po prohrané bitvě u Moskvy se k tomu nedostal. Kolínský dóm sv. Petra byl dostavěn.
Nejdůležitější pamětihodností katedrály je relikviář s ostatky sv. Tří králů. Ve 4. století sv. císařovna Helena darovala jejich ostatky biskupovi Eustorgiovi do Milána, jeho nástupce Protasius dal postavit velký náhrobek. V r. 1194 byly převezeny jejich ostatky z milánského kostela sv. Eustorgia do chrámu v Kolíně nad Rýnem. Kult byl uznán původně pro Kolín nad Rýnem, později se jejich úcta rozšířila. Tři králové nebyli nikdy oficiálně svatořečeni.
Ve 20. století bylo zjištěno, že se jedná o ostatky tří chlapců, kteří byli umučeni při pronásledování křesťanů ve 3. století.
My tři králové jdeme k vám
1. My tři králové jdeme k vám, 7. Já vyznávám, nejsem černý,
štěstí, zdraví přejeme vám. Žiji v mouřenínské zemi.
2. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, 8. A já nejsem žádný černý,
my jsme k vám přišli zdaleka. já jsem od slunce opálený.
3. Zdaleka je cesta naše, 9. Slunce je toho příčina,
do Betléma mysl vaše. že je má tvář opálena.
4. Nám třem se hvězda zjevila, 10. Slunce je drahé kamení,
která zde nikdy nebyla. pro Kristovo narození.
5. Jak jsme tu hvězdu viděli, 11. Proto já tu vystupuji
hned jsme na cestu se dali a Kristův pokoj vám přeji.
6. Co ty černý, co tam vzadu 12. A my také vystupujem
vystrkuješ na nás bradu? a nový rok vám všem přejem.
13. Až my z Betléma půjdeme,
modlit se za vás budeme.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Útěk do Egypta a vraždění neviňátek – popisuje jediný evangelista Matouš (Mt 2,13 – 18). Egypt spadal pod vládu Říma (od r. 30 př. Kr.) a Herodova moc tam nesahala.
Pozdější křesťanská legenda uvádí místo pobytu Svaté rodiny, město Matarea na severovýchod od Káhiry (Arabské evangelium z 5. století). Realitě odpovídá i vraždění betlémských chlapců, které ukazuje kruté Herodovo jednání proti nevinným.
Větší svátky světců v době vánoční:
25.12. Narození Páně, zasvěcený svátek, 1. svátek vánoční
26.12. sv. Štěpán, jáhen, prvomučedník + 35, 2. svátek vánoční
27.12. sv. Jan Evangelista, apoštol, + 97
28.12. sv. Mláďátka betlémská, mučedníci + 5 př. Kr.
29.12. sv. Tomáš Becket, biskup, mučedník + 1170
31.12. sv. Silvestr I., papež, + 335
1. 1. Matky Boží, Panny Marie, zasvěcený svátek,
(do r. 1965 Obřezání Páně – Jména Ježíš)
2. 1. sv. Basil Veliký a Řehoř Naziánský, biskupové, učitelé církve (B. + 379, Ř. + 389)
3. 1. Nejsvětější Jméno Ježíš (od r. 2007)
6. 1. sv. Tři králové, Zjevení Páně, zasvěcený svátek
(východní - pravoslavná církev slaví Narození Páně)
11. 1. ct. Marie Elekta, abatyše (česká patronka), +1663
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
I. Mezidobí – je doba církevního roku, mezi Vánocemi a postem, jako příprava na důležitou dobu postu, zelená barva mezidobí je symbolem naděje.
V tomto období je 2. února svátek Uvedení Páně do chrámu – Očišťování Panny Marie – Hromnice (do 2. vatikánského koncilu v r. 1965 končila vánoční doba tímto svátkem), světí se svíce hromničky (takzvané 1. velké svěcení /předmětů/ v církevním roce, 2. svěcení popela, 3. svěcení kočiček)
Větší svátky světců v I. mezidobí:
15. 1. sv. Pavel Thébský (Egyptský), první poustevník, + 347
17. 1. sv. Antonín Egyptský, Veliký, poustevník, + 356
18. 1. Panna Maria, Matka jednoty křesťanů
20. 1. sv. Fabián a Sebastián (Šebestian), mučedníci (F. + 250, S. + 288)
21. 1. sv. Anežka Římská, mučednice + 304
22. 1. sv. Vincent (Vincenc) ze Zaragozy, jáhen, mučedník + 304
24. 1. sv. František Sáleský, biskup v Ženevě, + 1622
25. 1. Obrácení sv. apoštola Pavla u Damašku
28. 1. sv. Tomáš Akvinský (Aquinský), kněz, učitel církve, + 7. 3.1274
28. 1. sv. Karel I. Veliký, první císař obnovené Římské říše r. 768, + 28. 1. 814
31. 1. sv. Jan Bosko, kněz, + 1888
2. 2. Uvedení Páně do chrámu – Hromnice, slaví se od 4. století,
do r. 1965 název Očišťování Panny Marie, Obětování Páně
nebo Svátek setkání (Ježíše s Otcem)
3. 2. sv. Blažej, lékař, biskup, mučedník + 316
5. 2. sv. Agáta (Háta, Dobromila), mučednice + 251
